29. 10. 2016

PALMÝRA 1

 

Jako přízrak z jiného světa vystupují z liduprázdné pouště antické ruiny. Oáza uprostřed pustiny, v dávných dobách široko daleko jediný osídlený prostor. Palmýra... 
Slovo, které se ještě nedávno vyskytovalo v nabídce mnohých cestovních kanceláří, nám v poslední době sdělovací prostředky líčí jako město, o které se bojovalo, dlouho a úporně, místo nejen nádherné antiky, ale hlavně krvavých tragédií a hromadných hrobů.
Stojí za to si o něm něco povědět.

Něco málo z historie
Palmýra (34.554212, 38.266872) stojí v samém srdci velké Syrské pouště. Do hlavního města Damašku to je odtud více než 200 km, do správního centra Homsu jen o něco málo méně. Řekli byste, koho to jen napadlo stavět město v tak nehostinném místě?
Cestovní průvodce vám sdělí, že to byl biblický král Šalamoun, který si to údajně vyvzpomněl v 10. století př. n. l.  Jenže město jménem Tadmor, což byl původní a do dneška přežívající druhý jeho název, tu pravděpodobně stávalo daleko dříve, než k jeho údajnému založení přistoupil moudrý Šalamoun vládnoucí v Izraeli (tedy úplně někde jinde).
Biblický král je v této souvislosti zřejmě uváděn kvůli legendě, podle níž mu prý Bůh přikázal: "Vstaň a běž k lidem, pomoz jim osvobodit se od omylů a dej vědět džinovi, že já jsem mu dal právo postavit překrásné kamenné budovy a sloupy Tadmora". Řečeno jinými slovy se tu postavení staveb a kolonád v Palmýře připisuje nějakému "džinovi" majícímu patrně jisté nadlidské schopnosti, a Šalamoun tedy pouze plnil roli božího posla. Přitom však není jasné,
jestli třeba to město onen džin nepostavil už dávno předtím.
Ona legenda je pro nás zajímavá i z jiného důvodu, protože stavby, jejichž vytvoření arabské tradice spojují s prací "džina" (nebo "džinů"), připomínají nikoli arabskou architekturu, ale stopy civilizace "bohů" (džinů?), které nacházíme nejen v celém širokém Středomoří, ale v mnohém připomínají i to, co vidíme v tzv. Severní Palmýře (Petrohradu) i jinde ve světě.


Obrovská Syrská poušť zaujímá značnou část území Sýrie a zasahuje i do Jordánska, Iráku a Saúdské Arábie. Vědci odhadují dobu jejího vzniku na konec doby ledové, tedy zhruba před 10 - 12 tisíci lety. (I když o tomto datu se samozřejmě můžeme dohadovat.) Toto období je v rámci alternativní historie spojováno s tzv. Potopou světa. Zkoumání, co bylo její příčinou, si necháme na jindy, ale je zřejmé, že tehdy došlo k výrazné změně klimatu v mnohých regionech planety a v důsledku toho pak vznikla i celá řada pouští. Samozřejmě nikoli ze dne na den, mohlo to trvat i celá tisíciletí. Leccos na naší planetě byste v porovnání se současností nepoznávali, a tak i s těmi pouštěmi se to mohlo mít trochu jinak.
A kde je poušť, jsou i oázy. Jednou z nich je i Palmýra, která stojí v místě křižovatky dávných karavanních cest ze Středomoří do Persie a z říše Chetitů dále do Arábie.
Tedy tak to alespoň stojí v průvodcích a také v učebnicích. Jenže oáza je jedna věc a veliké výstavné, reprezentativní město, jehož trosky vzbuzují úctu ještě dnes - věc úplně jiná. Předpokládá se, že v dobách své největší slávy, ve 3. stol. n. l., totiž mohlo mít až 200 tisíc obyvatel. A vás určitě napadlo: proboha, jak se mohli na tak pustém místě uživit? Kde vzali vodu, kde pěstovali potraviny, pásli dobytek, jak vůbec mohli za těchto podmínek stavět? A proč uprostřed pouště takový luxus?
Ruský blogger Andrej Golubjev k tomu rozvíjí velmi praktické úvahy:

"Město bylo postaveno ve velkém stylu... A mimo jeho hradby pokračovalo ještě město nemenší, než je dnešní Tadmur.
Nyní si představte množství obyvatel tohoto starověkého města... A připočítejte si dobytek nutný k dopravě a v roli "stavební techniky" v době jeho výstavby. Dál si připočtěte dobytek potřebný k nakrmení obyvatelstva - vepře nepočítejte, zůstávají kuřata, kachny, ovce, kozy, krávy atd.
Spočítali jste? Kolik stovek tisíc hladových krků myslíte, že to bylo?
Kolik čerstvé trávy denně ty hladové krky potřebovaly. A co hlavně: kolik vody? Věda tvrdí, že Palmyra byla oázou v poušti, ale věda nedává svědectví o tom, jak velká musí být oáza, aby napojila a nakrmila zároveň tolik nenasytných krků.
Přitom zdroje musí být obnovitelné. To znamená zdroje pitné vody nesmí vysychat a musí být natolik vydatné, aby zajistily nejen pití pro lidi a zvířata, ale také na závlahu polí a lesů. A pastviny by měly mít čas dát příští úrodu ještě předtím, než stáda krav a ovcí dokážou spolykat vše do posledního stébla.
Ne náhodou jsem použil slovo "lesy" souběžně se slovem "pole". Protože stavebnictví bez dřeva není možné. Zkuste postavit podobnou budovu bez použití trámů dostatečné síly.
Saxauly (pouštní keře) to neřeší, potřebujeme pořádný les, hodně lesů. Broskvoně a meruňky také problém stavebnictví neřeší.
To znamená, že když město stavěli, o poušti nemohlo být řeči. Jediným vysvětlením je, že město stavěli v době, kdy kolem rostly lesy, tekly řeky, byla tu jezera a podnebí bylo daleko příhodnější pro život rozvitého kapitalismu. Je prostě nemyslitelné stavět město takového rozměru v místech natolik nepříhodných pro souběžný život velkého počtu lidí i zvířat."
 
A dále si Golubjev zakonspiruje:

A ještě. Už jste někdy viděli vzkvétající města daleko od pořádných komunikaci (tedy ne na nějaké vyšlapané pěšince v písku, kterou zítřejší vítr zafouká)? Já ne. V době, kdy nebyly lokomotivy a parníky, místo cest sloužily vodní toky. Řeky, jezera i pobřežní zóny moří a oceánů. A kde se nachází Palmýra? No právě... Jedním ze základních předpokladů jejího vzniku musela být živá trasa. Řeka, nebo mořské pobřeží.
Jinak to nemohlo být, pokud samozřejmě Palmýřané neměli vlastní civilní letectvo. A to asi neměli. Takže tu musel být velký mořský, jezerní nebo říční přístav. Navíc níže položené stavby jsou v takovém stavu, že je možné předpokládat, že byly často nebo i dlouhodobě vystaveny vodní erozi. Jednoduše řečeno, záplavy zde byly tak obvyklým jevem jako v Petrohradě.
(Už zase ten Petrohrad?)

Dost zvláštní na poušti, co?
Není bez zajímavosti, že na jih od dnešní Palmýry jsou rozlehlé solné pláně a vnímavého čtenáře určitě napadne spojitost s mořem...

  

Nic tedy nebrání úvaze, že v dávné minulosti mohlo být území dnešní Syrské pouště stejně zelenou savanou jako byla ještě před pár stoletími Sahara. A některé nepřímé důkazy pro tento předpoklad jsou také k dispozici. Prvním je skutečnost, že podle zachovaných pramenů se na území Sýrie vyskytovali lvi. A lvi potřebují něco k snědku, musí tam tedy být dostatečné množství zvěře. Která zas potřebuje mít dostatek zeleného krmiva. A za druhé: k mnohým biblickým událostem došlo právě na území dnešní Sýrie a běžně jsou tu zmiňovány - pastevecké kmeny. A co by si počali pastevci na vyprahlých písečných pláních?
Nepřekvapí nás tedy, že první známky osídlení regionu syrské Palmýry archeologové datují až do X. tisíciletí před naším letopočtem. Když to všechno dáme dohromady, můžeme konstatovat, že Palmýra je rozhodně starší než oficiálních tři tisíce let. A že to může být i dvakrát či třikrát tolik. Ostatně nedávno objevené Göbekli Tepe ležící v nedalekém Turecku bylo postaveno před minimálně deseti tisíci lety a to ani nezmiňuji stáří pyramid, o nichž tu byla řeč již dříve. Naše civilizace je rozhodně starší, než kolik nám dovoluje oficiální věda.
Dohodněme se tedy na tom, že Šalamoun - pokud vůbec někdo takový existoval - Palmýru nezaložil, ale že v základech palmýrských ruin jsou pozůstatky budov daleko starších, které tu byly postaveny v dobách, kdy tato místa skýtala podmínky pro život velkého množství obyvatel. Takže podtrženo a sečteno - Palmýra musela vznikat v době, kdy tu v blízkém okolí bylo všechno, co taková metropole potřebuje. A základem opravdu je - voda. Pokud tu nebyla velká řeka či jiná vodní plocha, nemohl tu ani existovat městský ruch, o kterém němě svědčí zachované ruiny, a nemohly se tu vyskytovat ani pastevecké kmeny.
Anebo že by snad vodu brali ještě odjinud?


Nebudu vás nudit historickými daty o vládcích města, o mocenských bojích, které tu stejně jako kdekoli jinde proběhly, kdo město vyplenil a kdo ho znova postavil. Tedy jen stručně.

První zmínka o Tadmoru je téměř čtyři tisíce let stará: najdeme ji v assyrském textu z XIX. století před naším letopočtem. Do XII. století př. n. l. patří čtyři nápisy z doby krále Asýrie Tiglatpilesara I. V historicky známé době pak Palmýra chvíli patřila do říše Alexandra Makedonského, pak do Velké Arménie a po jejím rozpadu zůstala samostatná jako nárazník mezi Římskou a Parthskou říší. Rozlehlá poušť na všechny strany od města byla tou nejspolehlivější hradbou, která město chránila před choutkami jak Římanů, tak i Parthů a Palmýřané si svoji nezávislost chránili. Díky tomu se v prvních stoletích naší éry z tohoto města stalo jedno z nejvýznamnějších center obchodu na celém Blízkém východě.
Zmíníme jen jednu patrně nejlépe zdokumentovanou událost z historie města.

V polovině třetího století naší éry - přesnými letopočty se nezdržujme, kdoví, nakolik se jim dá věřit - stanul v čele Palmýry velmi schopný vojevůdce kníže Odaenath II. V době jeho vlády nad městem docházelo v pohraničních oblastech Římské říše k nájezdům Peršanů, kteří tu páchali velké škody. A tak proti nim vytáhl s obrovským vojskem římský císař Valerián. Byl však poražen a on sám, jeho velitelé i velká část vojska padli do zajetí. Perský král Šápúr I. si pak k získaným zajatcům začal přisvojovat i velkou část římského území. V nastalém chaosu však palmýrský Odaenath nezaváhal: s malým vojskem vyhlášených palmýrských lučištníků si to s Peršany, kteří už stáli před hradbami Palmýry, jak se patří vyřídil a následně pak rychle ovládl celé syrské území. Po několika dalších úspěšných taženích obsadil prakticky celou Mezopotámii a sám sebe jmenoval králem králů. Římský císař Gallienus (syn Valeriána, který se ze zajetí už nikdy nevrátil) jej z vděčnosti a možná trochu i z obav zahrnul poctami a jmenoval ho "vice-imperátorem Východu", tedy vlastně druhým mužem celé římské říše. Palmýra se zároveň stala hlavním městem Palmýrského království. 
Ale žádný strom neroste do nebe - jednoho krásného dne byl Odaenath spolu se svým nejstarším synem zavražděn. Někdo říká, že jeho vraždu zosnoval římský císař z obavy z jeho rostoucí moci, jiní tvrdí, že v tom měla prsty jeho žena.

Zenobia byla podle dobových informací zcela výjimečná žena. Vynikala nejen svou krásou, ale měla i plnohodnotný vojenský výcvik, takže svého muže doprovázela na válečných výpravách. Byla výbornou jezdkyní na bojovém velbloudu a v bitvách se oháněla mečem v předních řadách.
Vojáci ji milovali. A tak když zemřel Odaenath, automaticky nastoupila na jeho místo královna Zenobie. Svého malého syna, který se stal dědicem otcových titulů, nechala prohlásit za imperátora a sebe za regentku. Což samozřejmě římský císař neuznal. Nedocenil totiž ambiciozní Zenobii, která začala v čele vojska realizovat své velké plány. Traduje se o ní, že pocházela z rodu Ptolemaiovců a mezi jejími předky byla i královna Kleopatra. A tak postupně k Palmýrskému království patřila nejen celá Sýrie, ale i Palestina, Egypt, ale jednoho dne Zenobie se svým vojskem stanula až na břehu Bosporu. Tehdy Aureliánovi (jo, byl v krátké době už čtvrtý, kdo nosil věnec římského císaře) konečně došlo, že proti němu nestojí jen vrtošivá ženská, ale velmi schopný a nebezpečný vojevůdce, a tak konečně sebral vojsko a proti královně Východu vytáhl.
Zenobie byla po počátečních úspěších nakonec poražena a opevnila se v Palmýře. Když však bylo zřejmé, že město obléhání římským vojskem nevydrží a situace byla bezvýchodná, pokusila se na velbloudu i se svým malým synkem uprchnout. Přestože byla skvělá jezdkyně, římští vojáci ji dohonili a zajali. Svou poslední cestu prošla mezi zajatci do Říma, kde byla donucena ve zlatých okovech pochodovat v triumfálním průvodu vítězného Aureliána. Zemřela o tři roky později v Tivoli, její malý syn zřejmě zahynul už cestou do Říma.

Palmýřané se s tím nehodlali smířit a pokusili se proti Aureliánovi znova povstat. Nepochodili a jejich město bylo tentokrát za trest zpustošeno.
Odkaz neobyčejné vládkyně zaujal mnoho umělců - spisovatelů, dramatiků, ale i filmařů a je kromě výjimečné krásy architektury asi tím nejznámějším, co svět o Palmýře ví.
Odaenath a Zenobia byli hrdiny největšího rozkvětu města. V následných stoletích se počet jeho obyvatel už jenom snižoval. Pár nájezdů beduínů, nějaké to zemětřesení... V VIII. století se v souvislosti s rostoucím významem Bagdádu změnil směr karavanních cest, které od té chvíle Palmýru míjely. A v prvních letech 15. století se na jejím osudu s konečnou platností podepsal Tamerlán.

Před sto lety ze slavného královského centra Blízkého východu zůstalo jen pár hliněných chatrčí, které se choulily kolem ruin antického Baalova chrámu. To už ale v těsném sousedství vyrůstalo nové moderní město...

- pokračování -

zdroje:
http://kadykchanskiy.livejournal.com/305585.html#comments
http://www.kramola.info/vesti/neobyknovennoe/anitchnye-drevnosti-na-shvellerah
http://lah.ru/text/sklyarov/zth-book/10-text.htm
http://kronk.spb.ru/library/saverkina-ii-1971-t.htm


(©)2016 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

4 komentáře:

  1. http://energieupramene.blogspot.cz/2016/10/mam-uz-toho-dost.html

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kabod, v podstatě s tím souhlasím, ale nemyslím si, že špinavou hru s námi hrají mimozemšťani. Zákeřný člověk si na to bohatě vystačí sám.

      Vymazat
  2. Vlabi, děkuji moc za zajímavý článek. Už se těším na pokračování.
    Myslím, že je více než logické, že tam dříve voda byla a že to bylo pohostinné místo.
    Už v jiném článku tu bylo dobře zdokumentováno, že voda dříve sahala jinam, kde všude jsou památky na přístavy...

    OdpovědětVymazat
  3. Mám pocit, že v Palmýře bude ještě něco mnohem záhadnějšího a významnějšího, než je architektura. Proto se o ní tak bojovalo a nakonec byla i zničena. Tipnul bych si, že by tam mohl být vchod do sítě podzemních chodeb, které vedou pod celou Zemí nebo něco takového. Ale je to jen můj pocit.

    OdpovědětVymazat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.