3. 5. 2016

Jak slepý s bezrukým zasadili les

Kdesi na Sibiři, na rusko-čínském pomezí, stojí vesnička, každoročně sužovaná záplavami. Hráze nepomáhaly, prudký jarní příval je vždy odnesl spolu s vrstvou té trochy úrodné hlíny z chudých políček.
V té vesničce žijí Chaisa a Venči. Třiapadesátiletý Chaisa se narodil slepý na jedno oko a v roce 2000 v důsledku pracovního úrazu ztratil zrak úplně. Jeho kamarád Venči přišel o obě ruce, když mu byly tři roky. Je jasné, že pro jednoho i druhého bylo velmi obtížné najít si práci, kterou by byl schopen vykonávat. A nejen to... Přesto oběma je vlastní obrovská touha zůstat užitečnými a ta jim nedovolila vzdát se. 
Co nezvládla celá vesnice, rozhodli se vyřešit oni: když spojí dohromady své oči, ruce a chuť být užiteční, jejich přátelství a optimismus jim pomohou ochránit sebe i sousedy před každoročními záplavami, které by je časem z rodného kraje jistojistě vyhnaly. A tak Chaisa a Venči začali měnit 8 akrů pustiny mezi vsí a řekou v zelený háj.

Jak vypadalo jejich uplynulých 12 let?
Každé ráno přátelé vstanou a vydají se do práce.


Nemají peníze, a tak si nemohou sazenice kupovat. Proto se občas musí vydat na druhý břeh, aby získali větvičky, z nichž si pak řízkováním připravují sadbu. Široko daleko není most. Nevadí, bezruký Venči vezme slepého Chaisu na záda a řeku přebrodí. 


Na druhém břehu čeká úkol zase Chaisu: za pomoci Venčiho vyleze na strom a nařeže vhodné větvičky.




















Posbírat, naložit...


...a jde se.


Jeden stromek...


...druhý stromek...


...a chvíle odpočinku. A tak to jde celý den.


Když jsou všechny na ten den přichystané sazeničky v zemi, jde se domů. Jak? No přeci s úsměvem! Vždyť na světě je tak krásně, když má člověk vedle sebe někoho, kdo ho doplní, a oba spojuje společný cíl.


Příběh obou přátel oběhl celou Čínu a mnozí jim začali posílali peníze. Díky tomu dnes mají oba zajištěný důchod a jedna oční klinika dokonce nabídla Chaisovi operaci zraku.


Ale hlavně je těší, že teď už si mohou dovolit sazenice i kupovat, a tak práce postupuje daleko rychleji: za uplynulých 12 let už tihle dva "těžcí invalidé" zasadili neuvěřitelných více než 10.000 stromů! Díky nim se pustina mezi řekou a vesnicí začíná zelenat a v posledních letech se už povodeň přes rodící se les vůbec nedostala.


"Venči, vyprávěj mi, jak se má k světu náš les? Jednou bude tak velký jako ten u řeky, viď?"




(©)2016 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

5 komentářů:

  1. Co na tohle říci - duševní síla člověka je obrovská když chce a to navzdory postižení a nepřízni osudu. Možná i hodně záleží na tom kde ten člověk žije - v lůně přírody je lidský tvor vždy silnější a prozřetelnější než v pasti "civilizace"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Duševní síla člověka je obrovská právě díky nepřízni toho osudu ;)

      Vymazat
  2. na to uz jsem jednou narazil, myslim, ze pochazeji z provincie HeBei, kraj Jingxing nebo tak nejak...
    http://slide.news.sina.com.cn/s/slide_1_2841_82146.html/d/8#p=1

    kdyz jsem o tom cetl, vzpomenul jsem si na tenhle pribeh od Jeana Gionoa:
    http://sedastrelka.skauting.cz/files/jean-giono---mu%C5%BE,-kter%C3%BD-s%C3%A1zel-stromy.pdf

    nenimito

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Giona mám uloženého v tomto videjku
      https://www.youtube.com/watch?v=W2oOaA2aqZQ

      lesa

      Vymazat
  3. ...a práve preto náš svet nezomrie ! BE

    OdpovědětVymazat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.