12. 9. 2015

A pak že prej hlavou zeď neprorazíš!

(povídka)

To byl zase dneska den! 
Moje unavené tělo se z posledních sil snaží vydrápat z vany, utřít se, udělat pár kroků ke gauči a podlehnout gravitaci. Snad už jen silou vůle přes sebe přehazuji deku a zavírám oči. Několik minut si v hlavě organizuju dnešní dění. Určuji, co si zapamatovat, co je nepotřebné a co snad raději zapomenu. Co jsem zvoral a s čím jsem spokojen. 
Po chvíli si uvědomuji, že jsem již na hranici říše snů, a možná už kousek za, což mě vrhá zpět do gaučové reality. Následuje pár bdělých myšlenek, které se s přibývajícími vteřinami opět stávají snově pokroucenými. Jsem již asi potřetí jednou nohou v jednom a druhou v jiném světě, když si vzpomenu na svůj první a doposud i poslední úspěšný vědomý výstup z těla před několika měsíci. Stále ještě vzdáleně vnímám svoje ruce a nohy, které mají snad tunu, a trochu mě svědí obličej, ale nemám již vůli pohnout ani jazykem. Je to ideální stav pro zopakování onoho mystického prožitku.
Po okraji zorného pole, byť se zavřenýma očima, se mi v tomto týdnu už  potisící mihne slunečně zářivá koule, o které nevím, co si myslet. Nyní ležím na zádech. Pokouším se tedy ze svého těla odvalit bokem, protože zvednout se jsem líný i ve virtuálním světě. Jde to velmi, velmi těžko. Rotujícím ramenem s sebou beru i deku a.... padám na hranu skleněného stolku vedle gauče. 
Tak to se tedy nepovedlo. Vrátím se tedy zpět a po pár vteřinách se opět cítím jako vězeň ve svém supertěžkém těle, a proto zkouším úhybný manévr znovu. Se stejným výsledkem. Vleže na zemi pod stolkem vnímám deku, do které jsem se půlobratem vlevo již docela zamotal. Tohle nemá cenu. Ještě se zmrzačím a rozbiju nábytek. 
Ale počkat! Něco tu nehraje, jenže co?
 
Ano, už to mám! Neměl bych teď skučet bolestí, když jsem se dvakrát svalil přes hranu stolu? Nemělo by se tu teď válet rozbité sklo? Že bych byl už z těla venku? Nic jsem na rozdíl od minulé zkušenosti nezaznamenal. Žádné syčení, praskání ani sílící hukot, žádné vibrace projíždějící tělem jako elektrický proud. Ani jsem si neuvědomoval svá těla - obě. Nic, takového. Prostě jen ležím na zemi vedle gauče, zamotán do deky a mozek, mám-li ho ještě vůbec, se mi začíná zahřívat pod náporem myšlenek. Jako bych spadl do stejné díry, jako Alenka hledající bílého králíka.
Jelikož mne nic nebolí, jsou tu jen dvě možnosti. Buď již tvrdě spím a toto je sen, nebo jsem komplet mimo své fyzické tělo. Zkušenosti mám z obojího, sice plytké, ale mám. Jak z lucidního snění, tak z cestování mimo tělo, a proto jsem zmaten. Moje situace není totožná ani s jedním stavem a přitom má typické rysy obojího. "Kašlu na to," prolétne mi hlavou. Tak jako tak, toto není běžný sen, tak proč se s tím zalamovat. Proč toho, sakra, nevyužít?

Vstanu a přemýšlím, co dělat. Půjdu ke zdi kuchyně. 
Jejda, ale vždyť já nic nevidím! Všude je tma jako v pytli. A to ještě před pár minutami bylo odpoledne. Prý v takových situacích, kdy cestovatel-začátečník vypadne z těla jak pytel loňských brambor, je slepota normální. Tak já to tedy beru, šéfe! Nic nevidím, ale vím, že asi 4-5 kroků přede mnou je zeď. A opravdu. Ruce napřažené před sebou abych do něčeho nenarazil, šoupám jednu nohu za druhou, až nahmatávám zeď. 
Opět tu něco nehraje. Do ničeho jsem nenarazil! A to je problém, protože cestou ke zdi je přece masivní kuchyňský stůl, který jsem nutně musel potkat. Jelikož jsem ale do ničeho nenarazil, a přesto mám ruku položenou na kuchyňskou zeď, nevychází mi jiné řešení, než že jsem někde, čemu se říká astrál. V těchto situacích je prý běžné být ve vlastním domě, který až na pár drobností je do posledního zrnka prachu přesnou kopií skutečného domu. Také je běžné si tento prostor prý modulovat. Tak si říkám, realita to pravděpodobně není, i když si na 100 % nejsem jistý, tak proč si nevytvořit jinou zeď. Natahuji tedy druhou ruku a opravdu, nahmatávám druhou zeď, která tam v reálu není.
Aniž si to uvědomuji, vidím. Vidím před sebou chodbu s čerstvě namalovanou omítkou, což mi před 14 dny dalo opravdu zabrat. Nalevo jsou zrcadla a na konci je rozvodná skříň s elektrickými jističi. 
"Toto není skutečné," opakuji si v hlavě. A s tímto bojovým pokřikem se vrhám proti zdi s rozvodnou skříní s přesvědčením, že tou zdí prostě proběhnu. Prásk! To byla ale prda! Někde se stala chyba, protože sedím na zemi pod jističi - očividně na špatné straně zdi. Ale nic mě nebolí, žádné zranění, prostě nic. Vstanu, otočím se vlevo, kde je zeď a za ní veranda. I když jen o půl metru vedle jsou dveře, jsem skálopevně rozhodnut, že tou zdí prostě projdu, protože podle toho, co jsem se dočetl, to musí jít. Udělám krok blíže. Tělo se téměř dotýká zdi. Pomalu se předkláním. Dopředu strkám jen hlavu. Dotknu se čelem omítky. Cítím lehounký, docela lehounkatý dotek, asi jako o vodní hladinu. Tlačím tedy hlavu po centimetrech dál. A opravdu, vnímám, jak se mi tvář ocitá uvnitř zdi, která se jeví jen o ždibíček hustší, než okolní vzduch. Nyní jsem někde uprostřed zdi a jasně nosem cítím pach cihelného prachu a jako když se brousí omítka. Vůbec se tomu nedivím, beru to s překvapením jako samozřejmost. 
Aniž bych si čehokoli všiml, přicházím uvnitř zdi opět o zrak. Ale na vnímání prostoru to nemělo vůbec žádný vliv. Ba naopak. I když nic nevidím, ani tmu, ani nic jiného, prostě vůbec nic, vím o prostoru kolem sebe naprosto vše. Dokonce snad i více, než když kdybych ho vnímal očima. Zrak tedy nepotřebuji. 
Zastavuji se uprostřed verandy a zatoužím projít stropem. Ihned začínám pomalu stoupat vzhůru. Hlava a po ní i tělo prochází stropem, který je o poznání tlustší, než předchozí stěna, ale stejně řídký. Poznávám polystyrenové panely, armaturu, betonové vrstvy. Ještě kousek a měl bych být v šatně v patře. Ale asi jsem se odklonil od vertikálního směru a vyjíždím střechou skrz betonové tašky. 
Opět vidím, ale nevšiml jsem si, kdy k tomu došlo. Stojím na střeše a hned první myšlenka, která mne napadá, je, že musím letět. Prostě to musím zkusit, protože to je možná jediná šance v životě, kdy se to možná podaří. Odrážím se a doufám, že vzlétnu. Ale jen mi pata zadrnčí o tašky. Zkouším to znovu a znovu. Gravitace je však stejně jako v realitě neúprosná a vždy vítězí. Doskáču tedy po hřebenu až na samotný okraj střechy. Pode mnou se o 10 metrů níže zelená sluncem zalitý trávník. Vše je tak neuvěřitelně skutečné a reálné, že v okamžiku, kdy se přikrčuji a nakláním vpřed, abych skočil, si to vystrašeně rozmýšlím. Co když toto není sen, ale skutečnost? Vždyť se mohu zabít! Naprosto zmaten si uvědomuji, jaká to byla pitomost. Skočit a... rozplácnout se dole pod okny svých dětí. Touha letět ale je natolik silná, že to prostě musím zkusit. Seběhnu po taškách dolů a přeskakuji na střechu garáže, která je jen 2 metry nad zemí. Už více nad tím nepřemýšlím. V hlavě vykřikuji něco jako pokřik Geronimo a ve velké rychlosti se odrážím od okraje střechy.
Zavírám oči, roztahuji ruce jako křídla a..... letíííím! Já fakt letím!! Lehounce se vznáším pár metrů nad zemí někde v úrovni oken v patře. Chci výš a rychleji! Stoupám a nabírám rychlost. 

To není sen, to musí být doopravdy! 
Už mockrát jsem letěl ve snu, ale tomuhle to nesahalo nikdy ani po kotníky! Takto živý a skutečný nebyl nikdy žádný sen! Vývrtka vlevo a už to nevydržím. Všechny zábrany, které si životem tahám jak dělovou kouli uvázanou k noze, jdou náhle stranou. Je mi jedno, že mě někdo uslyší a výskám jako, ....jako, ..... jako naprosto svobodná a ničím nesvázaná bytost. Bytost pro kterou není žádné PŘEDTÍM, žádné POTOM ani CO KDYBY, ani MUSÍM či MĚL BYCH. Nejsou žádná omezení, žádné zákony ani zákonitosti. Jsem prostě jenom JÁ a můj nekonečně svobodný pohyb prostorem. 
Nepřestávám velmi hlasitě výskat. Radostné pištění se najednou stává hudbou. Hudbou tak krásnou, že mi štěstím stříkají slzy. Hudbou v mé hlavě a hudbou všude v prostoru. Jsou to nějaké vokály a tak tři, čtyři hudební nástroje. Já tu hudbu tvořím, ale zároveň dychtivě očekávám každý následující tón. V tentýž okamžik jsem hudebním skladatelem, muzikantem, zpěvákem, holograficky kvadrofonním přehrávačem, koncertní síní a posluchačem zároveň. 
Toto je můj nejšťastnější okamžik v životě! Toto je pravá realita!
Hudba začíná slábnout a já se cítím jako kapka kafe vpíjející se do ubrusu. Už zase vnímám to neskutečně těžké tělo zabalené v dece, ležící na gauči. 

Dvě vteřiny nato mobil oznamuje příchozí SMS a další dvě vteřiny nato volá další zákazník. Jdu ke stolu a uvědomuji si, jak tato existence, tato realita je až nečekaně svazující, plná omezení a pout, ale zároveň si uvědomuji, že právě toto je možnost pochopit, co to opravdová svoboda je.


(©)2015 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

2 komentáře:

  1. pokaždé,když potřebuji internetovou dovolenou,jdu sem.A pokaždé tady dumáte nebo píšete o čem já v ty samé dny.Je mi to až trapné.
    Mně tento prožitek připomíná tři nižší řády:
    lidé,kteří zemřou až poté,co splní psychický,morální úkol (čekání na děti,vracející se přes půl světa,pověstný marathon,teď si uvědomuji,že jsem nikdy nebrala vážně něco tak pravdivého,jako setkání u lůžka umírajícího)
    do úmoru cvičených vojáků
    jednotlivců,kteří se ocitnou bez přípravy ve fyzicky zcela vyčerpávající situaci,fyzické vyčerpání je tak vysoké,že mozek nabídne únikovou cestu,odpoutání se od těla (Budha a fata-morgána jsou myslím dobrý příklad,stejně jako pochody smrti,nebo psychika - vězeň na samotce)
    a co se týče zmíněné krásy svobody,osovobození
    konečně jsem mrkla na entropii:
    fyzickou odolnost jsem vždy brala jako prostředek k smysluplným pracovním výkonům
    "umělé" budování fyzické odolnosti,ať již někdo pobíhá obutý a oblečený v nanotechnologických materiálech v městském provozu, prodělává životní cestu v šaolinu,o vědomí výcviku těla u ruského prezidenta nemluvě,je odolné tělo - nízká entropie dobrý základ uvolněného,tedy svobodného myšlení - vysoké entropie.
    Sice jsem článek převrátila vzhůru nohama,ale to snad nevadí :)

    OdpovědětVymazat
  2. Jo,
    je to výborná povídka. A nejspíš i skutečnej zážitek. Ale pokud to tak je, tak bych byl opatrnej vyvodit z něj závěr, že právě toto je možnost pochopit, co to "opravdová svoboda" je. Tenhle pojem je velice komplexní. A skládá se z mnoha vrstev, který se málo kdy... a málo komu... podaří pochopit během jednoho života. Matěj

    OdpovědětVymazat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.