30. 4. 2015

ČÍ JE ALJAŠKA? 2

- předchozí část -

Celá věc má hned několik sporných bodů, které se nikdy nepodařilo přesvědčivě vysvětlit:
- nejasné důvody k prodeji kolonie;
- nezvyklé tajnosti kolem prodeje; prodej nebo pronájem?
- podivně nízká cena; kam se poděly peníze?
- nejasný výklad textu smlouvy a
neexistence jejího rusky psaného originálu.
A tak tu máme i pár konspiračních verzí:

K prodeji prý vůbec nedošlo 
Ukazuje se, že ruská Amerika ve skutečnosti vůbec prodána nebyla! Události totiž proběhly úplně jinak. V roce 1863 - 1864, se dvě ruské flotily pod velením kontradmiralů S. S. Lešovského a A. A. Popova zúčastnily války Severu proti Jihu na straně federální vlády Severu s cílem vytvořit hrozbu Spojenému království Velké Británie a Francii, které podporovaly jih (psali jsme o tom již zde). A tím ruské flotily přispěly k vítězství Severu. Aby byly nějak kompenzovány náklady ruské říše na vybavení loďstva, bylo třeba provést v americkém Kongresu jistou operaci o fiktivní úhradě těchto nákladů pod rouškou nájmu území Ruské Ameriky. I v této podobě úhrada nákladů carské vládě na vojenské tažení sotva Kongresem prošla. Zdaleka ne každému bylo vysvětleno, že se ve skutečnosti nejedná o pronájem pozemků na 99 let, ale o skrytou úhradu nákladů na vojenskou pomoc Ruského impéria. 

27. 4. 2015

ČÍ JE ALJAŠKA? 1


foto Inspira Travel
Říká se, že Rusové v roce 1867 prodali Aljašku Spojeným státům.
Za směšnou částku 7,2 milionů dolarů - za území o rozloze více než půldruhého milionu čtverečních kilometrů, oplývající obrovským přírodním, ale i surovinovým bohatstvím. A v neposlední řadě i velkého strategického významu.
Divný prodej, nezdá se vám?
Podívejme se, co k tomuto tématu lze dohledat v ruskojazyčném prostředí internetu.

21. 4. 2015

Máme moc urazit druhého člověka?



Diskuze v předešlém článku mě konečně po dlouhé době dokopala k tomu, abych sem hodil svůj prakticky ověřený názor na to, jak se to má s urážkami a podobnými čistě lidskými nešvary. Zkusím to co nejstručněji, protože jak se znám, zase bych se v tom jinak zamotal.



Můj názor tedy je, že nikdo na světě nemá tu moc slovně urazit druhého člověka. To, zda se někdo po slovním útoku cítí dotčen či uražen, je jen a pouze jeho vlastní volba. Urazit se můžeme jen my sami a to tím, že to dovolíme své mysli. A většinou se v tom pak ještě rochníme.
Jen my rozhodujeme o tom, zda se staneme obětí slovních útoků někoho jiného. Samozřejmě mluvím o přímé konfrontaci. Jak je to s pomluvami a jejich možnými dopady skrze další lidi, je jiná písnička (i když ve své podstatě stále tatáž, jen obohacená o mylné domněnky, které si vytváříme na základě toho, co nám kdo řekne, nikoli na tom, co si sami ověříme).

18. 4. 2015

Můj názor na podstatu brethariánství

Udělám výjimku a pokusím se o maximálně krátký článek.
Člověk má stejné nebo alespoň skoro stejné tělo, co se orgánů týká, jako všichni savci. Ale i u dalších druhů zvířat lze obdobnou strukturu najít. U zvířat jsou téměř všechny vnitřní orgány přizpůsobeny k trávení a distribuci živin do každé buňky a k distribuci dalších látek včetně těch, které se na trávení a přenosu živin podílejí. A nejenom vnitřní orgány. Z toho vyvozuji, že i fyzické tělo člověka je od přírody konstruováno tak, aby si energii a potřebné látky získávalo z hmoty. Pokud by tomu tak nebylo, tělo by nemuselo mít hltan, žaludek, střeva, ledviny, játra, kupu dalších orgánů a dokonce ani srdce, protože prána je dle všeho čistá energie a jako taková není rozváděna u brethariánů do buněk krví, nýbrž si ji získává každá buňka dle svých potřeb sama přímo z prostoru.
Tomu, že lze žít o práně, věřím. Čemu však nevěřím, jsou tvrzení, že lidské tělo je původně konstruováno právě k žití z prány. Jeho celková stavba tomu prostě neodpovídá.

14. 4. 2015

Rozlité kafe - povídka

"Au! Hergot, co zase je?" projíždí mi hlavou, když se ohýbám, abych zapnul počítač. Už několik týdnů mě bolí hrudník, přičemž si nejsem vědom žádného úrazu ani ničeho jiného, co by mohlo být příčinou. Velmi zvláštní bolest. Spíše tlak na přesně ohraničeném místě. Nánosy prachu obalený ventilátor v notebooku vydává zvuky ne nepodobné na skřipci mučeného člověka a procesor se pomalu rozvzpomíná na to, proč tu vlastně je. Mám ještě spoustu času, než se jedničky a nuly dohodnou na spolupráci, a tak se chvíli snažím vnímat tlak na hrudi. Cítím se, jak kdyby na mně ležela těžká čínka. Od jednoho ramenního kloubu k druhému v přímém směru přes hrudník v šířce dvou-tří centimetrů. Takto přesně ohraničený tlak. Přemýšlím, zda jsem se někde neskřípl nebo nenarazil. Nic mě nenapadá. Pro tento nepohodlný až bolestivý pocit prostě nenacházím vysvětlení.

13. 4. 2015

Pohladit si tygra


2. ledna 2015 v průběhu dělostřeleckého ostřelování Donbasu granát vystřelený ukrajinskými vojáky spadl do dvora obytného domu v Šachťorsku. Na místě zahynul otec rodiny a malý syn, starší - devítiletý Váňa Voronov - zázrakem přežil mnohočetná střepinová zranění, ale přišel o obě nohy, pravou ruku a prakticky ztratil zrak.
Váňa byl evakuován do Ruska a hospitalizován na Klinice akutní dětské chirurgie a traumatologie.
Chlapce v nemocnici často navštěvuje komisař pro dětská práva Pavel Astachov. Při jedné takové návštěvě se Váňa přiznal, že by si moc rád popovídal s opravdovským tygrem. Ombudsman se tedy obrátil na známé krotitele, bratry Zapašné, kteří na jeho prosbu okamžitě zareagovali.
A dnes se sen malého Váni Voronova nečekaně splnil. Přímo do nemocnice, kde je na léčení, za ním přišla tygřice Mafra a překvapený chlapec si ji mohl pohladit.
"Byl to moc krásný pocit. Vůbec to nebylo strašné. Moc...moc se mi líbil," - řekl Váňa. Krotitelů se pak ptal, jestli tygr jí pelmeně a klobásy, protože chtěl zvíře pohostit. Na památku na setkání dostal od krotitelů alespoň dárek - hračku tygřího mláděte.