3. 8. 2013

Nulová tolerance aneb zvykáme si na policejní stát


Během devadesátých let se v USA začal vyskytovat zajímavý represivní program: „zákony nulové tolerance“. Ve zkratce se jedná o to, že je centrálně definováno „zakázané chování“, které musí být trestáno naprosto bez ohledu na okolnosti, motivaci, škodu atd.; tedy o příkaz persekuovat formální aspekt přestupku současně se zákazem přihlížet k tomu materiálnímu (proto zákony nulové tolerance).


To, co se na počátku zdálo být pouze stupidní, politicky korektní buzerací ale nabralo nebývalých otáček.
Když se „nulová tolerance“ rozšířila z pracovišť (nulová tolerance vůči sexuálnímu obtěžování! Za podržení dveří dámě ztráta bonusů, ať jí to vadilo, nebo ne!) do škol, záhy se přeměnila na kontrolu myšlenek a představivosti dětí: na oficiálně posvěcený thought-crime, jako vystřižený z Orwellova „1984″.
Abyste lépe chápali, co to znamená „nulová tolerance“ – když si desetiletá školačka přinesla ke svačině steak a na něj steakový nůž, dočasně ji vyloučili na 10 dní za „držení zbraně na pozemku školy“. Ovšem pozor: to není celé. Učitelé „neměli jinou možnost“, než zavolat policii (nemohou přeci nic riskovat!) a policie zase „nemohla nepřijet, když ji zavolali“; takže jelikož se nedovolali rodičům, školačku odvezli do polepšovny. Tito policisté jí dokonce ani nenasadili pouta – v čemž měla štěstí, jak uvidíme dále –, ale alespoň tak ve svých deseti letech čelí obvinění z trestného činu, přičemž pokud by za něj byla odsouzena, nikdy by nesměla legálně nosit zbraň. Šikovné, že?
A pokud si myslíte, že na tom s plastikovým nožíkem na roztírání másla budete lépe, omyl. I za to vás v jedenácti spoutají, hodí do basy a obviní z trestného činu.
Komentátorka Leah Barkoukis ve svém článku na serveru TownHall.com shromáždila seznam deseti nejvyšinutějších aplikací „nulové tolerance“, které ukazují, jak absurdních rozměrů celá ta záležitost nabrala. Ještě výživnější je pak seznam 19 absurdit, za které v USA děti zatýkají.
Jen namátkou: v Marylandu byl dočasně vyloučen sedmiletý školák za to, že vykousal cukroví „do tvaru zbraně“. Klučina tvrdil, že se snažil vykousat sušenku do tvaru hory, ale nepovedlo se a okousaná sušenka vypadala jako zbraň. Byl na dva dny vyloučen. Ale co je nejlepší, škola nabídla pomoc psychologa dětem, které by mohly být rozrušeny „incidentem“ se sušenkou-zbraní.
To v Coloradu šli dále a podmínečně vyloučili sedmiletého školáka za hození imaginárního granátu. Škola má totiž ve své „zero tolerance policy“ zakázány „všechny zbraně, skutečné i imaginární„. Klučina samozřejmě nechápe, co udělal tak špatného.
Ještě nehoráznější byl pokus školy podmíněně vyloučit šestiletého žáka za to, že si dovolil ve škole mluvit o hračce-zbrani, plastovém metači gumových tyček v pastelových barvách, kterou si jeho rodina koupila o prázdninách. Jakási žákyně totiž zaběhla za učitelem a žalovala, že klučina mluvil o zbrani a ona se „bojí o své zdraví a bezpečí.“ Rodina se tomu samozřejmě postavila na odpor a když pohrozila škole oficiálním odvoláním, škola to raději vzdala.
A úplně nejlepší je přístup ke studentům, kteří zamezili zneužití zbraně. Školák, navštěvující pátou třídu, byl na celý rok podmínečně vyloučen za to, že zabavil žiletky svému známému, který vyhrožoval, že s nimi někomu ublíží. A student, který zabránil vraždě, když vyrval nabitou pistoli jinému studentu, který vyhrožoval, že někoho zastřelí, byl za svůj dobrý skutek potrestán podmíněným vyloučením na tři dny.

Chceme absolutní kontrolu

Ale netýká se to jen zbraní. Pětiletý předškolák v Mississippi měl tu smůlu, že neměl boty s černými tkaničkami, jaké si navymýšlela jeho školka. Jeho matka udělala to, co by udělal každý normální rodič: vzala lihovku a tkaničky začernila, aby takovému nesmyslu vyhověla . Jenže to neměla dělat: synka jí ve školce vzali, hodili za mříže dozadu do policejního auta – tam, kde blijí zločinci – a dovezli domů jako kriminálníka. Poučení? Když školka řekne „černé tkaničky“, tak půjdeš a koupíš černé tkaničky! Žádná improvizace nebo obcházení!
Pětiletý klučina měl ale ještě štěstí. Jakéhosi mladistvého, který byl „v podmínce“ za rvačku, poslali za mříže za to, že měl – cituji – špatnou barvu ponožek“. To by tak bylo, aby se děti mohly svobodně rozhodovat, jaké spodní prádlo budou nosit! To rozhodne stát. Proutek se musí ohýbat, dokud je mladý.
A represe musí být tvrdá! Dětské kriminálníky se špatnou barvou oblečení tak týrali slzným plynem, když se opovážili se ozvat nebo si ve svých špinavých celách stoupnout.
Ve srovnání s tím vypadá Bloombergův zákaz prodeje sušenek – pro dobro a zdraví dětí, samozřejmě – jako úplné nic.
Ale sušenky a koláče skutečně jsou zdraví nebezpečné – akorát jinak, než tvrdí Bloomberg. O tom se přesvědčila šestnáctiletá studentka, která si na kampus přinesla koláče, aby s kamarádkami oslavila své narozeniny. Koláč jí totiž spadl na zem – takže jej po sobě uklidila. Jenže to už po ní vyjel bezpečák s móresy gestapáka, který ji ještě třikrát donutil, aby po sobě uklidila podlahu „ještě důkladněji“, a když už byla hotová a odcházela, vrhnul se na ni a zlomil jí ruku. Ale tím to nekončí. Když si její matka šla stěžovat řediteli a chtěla, aby dotyčného bezpečáka nechali zatknout, odpověděli jí, že pokud ona chce, aby byl sekuriťák zatčen, škola nechá ji zatknout za násilné napadení!

Děti, pozor na Thought-Crime!

To, co mne napadalo při čtení těch případů vystihl jeden komentátor pod článkem natvrdo: není to o kreslení zbraní na papír, o nošení hraček-zbraní do školy nebo o zákazu říct „bang-bang“. Je to o myšlení dětí.
Celý ten systém usiluje o to, aby získal moc nad tím, co si děti představují, o čem přemýšlejí, co je inspiruje, po čem touží, na co si hrají.
Cílem všech totalit a sociálních inženýrů je absolutní kontrola nad člověkem: chtějí formovat nejen chování, ale i přeprogramovat myšlení, hodnotový systém, to, co má kdo v oblibě atd.
Persekucí vnějších projevů – her na četníky a zloděje se střílením, dělání „ratata“ nebo kreslení zbraní – se systém snaží vnutit dětem autocenzuru: udělat z určitých objektů věci tak zakázané a s takovou pachutí „biče“, že na ně dítě ani nepomyslí.
Školský systém tak dokončuje svůj přerod v instituci nikoli vzdělávací, nýbrž indoktrinační; v model totalitního, socialistického školství, které má za cíl nikoli dát dětem informace, nýbrž je přeprogramovat na konformní, unifikovanou, new-left politicky korektní masu bez duše a bez osobnosti, která se bude bát policie, protože ta ji bude již v dětství vláčet v poutech před davem kamarádů třeba za psaní smývatelnou fixou po lavici (kdo z vás to nedělal?) nebo za to, že jste se policisty nebáli – jak podle vlastních slov zamýšlela škola –, ale dovolili jste si se mu vysmeknout, když vás chtěl „zklidnit“.

Proutek se musí ohýbat, dokud je mladý

Ze státních škol tak vylézají děti, které prakticky nic neumí, ale za to mají pevně zafixováno několik totalitních zásad: že si nemohou myslet ani kreslit, co chtějí; že policie je může kdykoli a za cokoli odvléct v poutech, oni s tím nic nenadělají a nesmí se bránit; a naopak musí bez řečí a bez přemýšlení poslechnout jakkoli nesmyslný požadavek, který na ně vyštěkne kdokoli v uniformě nebo kdokoli, kdo pracuje pro všemocný Stát. Děti, které jsou zvyklé na to, že nejde žít bez porušování spousty nelegitimních a nepřiměřených sociálně-inženýrských zákonů a které by se měly neustále cítit provinile a bát se policie či libovolných bezpečáků, kteří se již nemohou dočkat, až je budou moci mučit taserem (od toho tasery jsou: policie je ráda používá v situacích, kdy by nikdy nebyla oprávněna ke střelbě ze skutečné zbraně a ráda opakovaně týrá elektrickým proudem oběti, které se opovážily neposlouchat na slovo. Youtube je takových použití plné, zvláště když přijde na silniční kontroly.)
Jak trefně podotýká advokátka dívky zatčené za použití voňavky, „vždycky když se podívám na ten zákon, řeknu si – pane jo, dneska bych školu nemohla přežít… Nechápu, jak mohou ty děti chodit do školy každý den a přitom neporušit žádný z těch zákonů
Tím školský systém zároveň vytváří generaci neschopných a nesamostatných „věčných dětí“, které neznají koncept zodpovědnosti, neunesou svobodu a pokud se dostanou k „nebezpečným věcem“, jsou nebezpečné všem ostatním lidem – přesně jak varuje NutNFancy. Každé takové zneužití je pak použito k dalšímu utahování šroubů – a kruh se uzavírá.

Compliance

Tento systém již nese své následky, a ty jsou tragické. Jakýsi mizera volal z telefonních budek do různých podniků, představil se jako policista na následně přikazoval personálu, aby svlékal a posléze sexuálně obtěžoval či de facto znásilňoval (pod rouškou „prohlídky tělních otvorů“) mladé zaměstnankyně. Jelikož jsou Američané zvyklí jak na všemocnost policie, tak na to, že neexistuje žádná hranice, co by někdo v uniformě nesměl udělat, podvolili se.
Nedávno o tom byl podle jednoho z oněch případů natočen film; záběry z průmyslové kamery, které předlohu zachytily, jsou součástí dokumentu-interview s obětí i neúmyslnými spolupachateli, které velice doporučuji shlédnout.
Jenže jak měla mladá dívka sebrat sebevědomí k postavení se manažerce, která jí předávala příkazy policisty? Vždyť si děti zvykají, že je na letištích osahává, svléká a dovádí k slzám TSA a že drogy implikují okamžitou ztrátu všech občanských práv, takže když mají dospělí sebepitomější „podezření ohledně drog“, mohou jim poručit se svléknout do spodního prádla.

Cesta ven

Je z toho cesta ven? Samozřejmě – ale málokomu se bude líbit. Jedinou alternativou, jak děti ušetřit státnímu vymývání mozků a excesům, jsou funkční rodina a společenství rozumných lidí. To dětem umožní vyrůstat ve slušném a přátelském prostředí, „postaru“, bez socialisticky-progresivních móresů.
Rodina se musí být schopna se v morálně ospravedlněných případech zastat dítěte proti škole i policii (ovšem nepřecházet do excesů britského stylu, kdy mladým fakanům projde úplně všechno) a naneštěstí bude opět muset vychovávat děti v duchu toho, že jiné věci se smí říkat doma a jiné ve škole.
Stejný recept je i lékem na šílenství státních škol: v USA i ČR funguje systém „domácího vzdělávání“ kdy děti na prvním stupni (a nově i na stupni druhém) učí doma rodiče či jimi najatí učitelé. Takto vzdělávané děti vykazují ve srovnávacích testech téměř vždy výrazně lepší výsledky, než jejich vrstevních vzdělávání státem; a navíc je možné je tak vychovat s jiným hodnotovým systémem, než jakým se je snaží indoktrinovat stát.
I proto je domácí vzdělávání neustále pod útoky různých new-left intelektuálů, sociologů, psychologů a podobné sebranky, která se je snaží zakázat s krédy jako „děti se potřebují socializovat v kolektivu“ (stejně argumentoval proti domácímu vzdělávání Hitler), „doma vzdělávané děti by mohly mít jiné hodnoty, než považuje za správné stát“ (německý Ústavní soud doslova prohlásil, že „stát má oprávněný zájem na tom, aby zabránil vzniku skupin, žijících odlišně od většinové společnosti“), „není možné, aby rodiče učili děti stejně kvalitně, jako odborníci ve škole“ (co na tom, že srovnávací testy vyhrávají děti vzdělávané doma) apod.
To samozřejmě není zadarmo. Vyžaduje to, aby rodiče své děti nejen živili a vychovávali, ale i vyučovali: aby jeden z rodičů nechodil do práce, ale zůstával s dětmi doma a věnoval se jim „na plný úvazek“. Aby je neodkládali ve státní školce a družině, ale umožnili jim „opičit se po sobě“. Aby se rodiče sami vzdělávali a učili se všechny ty dávno zapomenuté znalosti ze základní školy, které musejí své potomky naučit. A pokud chtějí rodiče dítě vzdělávat doma i na úrovni druhého stupně, ve většině případů se neobejdou bez kvalifikované pomoci, která není zadarmo.
Je to velká oběť – ale minimálně v USA to záhy může být jediný způsob, jak své děti zachránit pro jejich budoucí život.
Pěkné na tom je, že americký Nejvyšší soud v roce 1925 v procesu Pierce vs. Society of sisters deklaroval, že děti nepatří státu a rodiče mají právo a povinnost je vychovávat :

„The fundamental theory of liberty upon which all governments in this Union repose excluded any general power of the state to standardize its children by forcing them to accept instruction from public teachers only. The child is not the mere creature of the state; those who nurture him and direct his destiny have the right and the high duty, to recognize and prepare him for additional obligations.“
V USA ale domácí vzdělávání nebude pouze záchrana dětí, ale i rodičů, protože Obamovo orwellovské školství vychovává malé udavače, kteří mají „napravovat“ nedostatečně Zelené chování rodičů, vytváří databáze školáků a jejich volební historie, navyká žáky na to, že budou sledováni RFID čipy v rámci programů federální vlády atd. Takže pokud doma nechcete mít malého režimního špicla, měli byste si začít opakovat vlastivědu.
My jsme oproti USA „pár let za vopicema“ – v tomto případě naštěstí. Když jsem si ale nedávno četl řád prvního stupně ZŠ, jsou v něm explicitně zakázány všechny zbraně a předměty použitelné ke zranění jiných – tzn. za švýcarský nožík vám mohou děti vyloučit i zde. Když cestuji metrem, vidím, jak děti ze školek a ZŠ nosí na výpravách Prahou reflexní vesty – jak je možné, že jsme já a mí spolužáci přežili bez nich? A indoktrinační programy, jako prozatím pozastavený program „sexuální výchovy“ s poučeními jako „kdo se nechce sprchovat společně s homosexuály, je špatný“, mi bohužel říkají, že o tolik pozadu zase nejsme.
Možná by tedy nebylo od věci, aby na třídních schůzkách či schůzi SRPŠ zazněl i nějaký rozumný hlas, až se tam příště bude řešit „bezpečnost žáků über alles“.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.