10. 5. 2013

Z knihy Daleké cesty

(spisovatel Robert Monroe)
Vznáším se nad širokým hnědým polem asi ve výšce tři tisíce stop... ze spodní strany jsem placatý a zespodu do mne vniká obrovská životní energie... zvětšuji se a jsem stále větší a větší a s vervou měním přichá­zející energii ve svou součást... jsem vířící větrná smršť a moje pů­sobení zbavuje vodu energie. To mi pomáhá zvětšovat se, být pořád vě­domějším a bdělejším... čím jsem větší, tím jsem schopen vědět víc... Vypadám jako velká pýchavka a cítím, že rostu více do výšky než do šíř­ky... proudí teď ve mně ohromná životní síla, skládá se... (Okamžik, to je přece elektřina!)... jestli bude dostatek tekutiny a budu dál růst, jest­li bude stačit energie, která přichází zespodu, budu silný, opravdu sil­ný... náhle se ale vzdaluji energetickému sloupu a nedokážu tomu za­bránit, nedostávám už tolik energie, abych mohl...

BLIK!
Vznášíme se nad zemí, zrovna jsme nad hustým lesem. Hnědé pole, které je na dohled, se mi zdá povědomé. BB vlaje přede mnou. Chvěje se. (Legrace, viď?) Zamihotal jsem. (Co to mělo znamenat?!)

Pokynul směrem dozadu za mne. Otáčím se. Byl to středně velký kupovitý mrak. V místech, kde na něho dopadaly paprsky slunce, až na okrajích, je bílý, vzadu šedý a spodní část je plochá a temná. Mraky mají vědomí? Základní složky života? Voda, drobné částice... a elek­třina! Má všechny složky. Jaké vědomí má asi blesk? Nebo tornádo, hu­rikán, tlaková níže nebo výše!
BB mě přerušuje. (Zopakujeme si to?)
Natahuji se a následuji BB.
BLIK!
Jsem v zelené vodě... nahoře nade mnou je více světla než dole... ústa se mi otevírají a zavírají automaticky, nasávám vodu, která mi vté­ká do hlavy a vytéká ušima... ne, ne ušima. Žábrami... Jsem ryba, ohromná ryba!... Cítím, že se menšími ploutvemi udržuji na stejném místě, mé zorné pole je rozděleno, nejsem schopen se podívat přímo dopředu před sebe... za mnou je téměř slepé místo, ale periferní vidění mám téměř dokonalé, ostrost výtečná, ale barev moc nerozlišuji, asi jednu, dvě... zkouším se hýbat, teprve o tom přemýšlím a už se pohyb vpřed znatelně zrychluje, zatáčím doprava, doleva, prudce stoupám a pak se ponořuji... počkat, něco je na povrchu...., když jsem stoupal, musel jsem se vrátit... chňapnout, hlad, hlad... vystřelil jsem nekontro­lované ke hladině, čelisti rozevřené, jako bych něco polykal... potom padám zpátky do vody a potápím se s úžasným uspokojením. A až ně­kde u konce ústní dutiny se mi něco svíjí a křupe... nějaký brouk?... hlouběji, není tady taková tma, jak jsem původně čekal, vidím výbor­ně... uvědomuji si, že vedle mne plave ještě jedna ryba a pádluje, mo­hutně pádluje jak ocasem, tak zadní částí těla... já to také dělám?... dě­lám!... dělá se to vlastně samo... jen na to pomyslím, a už to funguje, něco jako chůze nebo běh, kdy jste v lidském fyzickém těle... zastavuji. Přede mnou je ještě jedna ryba, blíží se... ach ne, je obrovská, voda kla­me, je neporovnatelně větší než já, je ohromná... vyzařuje signál hla­du... jdi, jdi, jde po mně, plav, plav rychle, honí mě... nahoru, nahoru, ještě výš, výš, rychleji... chytám signál odněkud ze strany, vedle mne divoce plave další ryba... vnímám signály z postranní čáry na svých bo­cích...

(Rame, až budeš ve vzduchu, přeskoč! Přeskoč!) Protínám hladinu moře, odděluji se od hladiny... vzhůru! Vzhůru! Natahuji se a skáču.
BLIK!
Jsem těsně nad vodou a vidím tělo své ryby a vedle ní tělo druhé ryby. Opisují vzduchem oblouk a znovu se s nepatrným žbluňknutím vnořují do vody. Ve stejném okamžiku se pod hladinou strhává mohut­né víření.
(Jak se bavíš?) ozval se BB po mém boku. Nezmáhám se na odpo­věď, třesu se jako osika. BB tedy pokračuje. (Musel jsem AA slíbit, že si konec odpustím. AA měl vjem, že by to na tebe ještě bylo příliš, projít to až do konce a měl pravdu. Ale ptal ses na potravinový řetězec, takže...)
Zachvěl jsem se. (Dobrá, dobrá!)
BB se zatvářil vlídně. (Vždycky tě přece zajímalo, jak je to ve skuteč­nosti, ne?)
Také jsem projevil vlídnost. (Jenom mě to zaskočilo, to je všechno.) (Dobrá. Další dobrodružství bude klidné. Milé a úplně klidné. Může­me?)
Všechno je relativní, včetně představy BB o tom, co znamená klidné. Zaměřil jsem se a skočil....
BLIK!

Dělám máchavé pohyby nahoru a dolů, prohýbám se, vypínám, kroutím... soustředím se do sebe, do své nejmenší součásti - je to dlou­há a úzká část, skrze kterou prochází mnoho dalších trubic. Přichází můj díl nádherné životní síly, která proudí z Celku, z mojí rodiny, jejíž jsem součástí... a uvědomuji si, jak moc mě Celek potřebuje... S radostí sloužím, energie mě rozechvívá a činí
mě pružným, proudí kolem mých plochých boků... (Okamžik! To je jenom vzduch, vítr!)... odebírám z něho součásti, které Celek potřebuje, a úzkými trubicemi je posílám dozadu za sebe. Protože jsou potřebné... Jak je to snadné! Necítím to jako práci, je to pro mne dýchání, dýchám, jsem stvořený pro to, abych dýchal... dýchal pro Celek... Odebírám Celku odpad a měním ho v ener­gii... moje milá výměna... a to ostatní, tak moc důležité - můj zvláštní tvar, má silueta, nastavení... přijímá zvláštní signál, kterému Celek ro­zumí, potřebuje ho, používá ho. Jenom přijímám a vysílám, nic víc. Jsem šťastný, svrchovaně šťastný. Plně si uvědomuji svou sounáležitost a dělám to, k čemu jsem byl stvořen. Překrásná rovnováha, dávání a při­jímání... jistota a síla Celku...
BLIK!
BB je vedle mě. (Dojímá to, co?) Zamihotal jsem. (Kde jsem to byl?)
Naznačil směr a já se opět otáčím.V těsném odstupu za mnou je list, dubový list. Dlouhým stonkem je přichycený k větvi, vzadu se rýsuje mohutný kmen, pevně ukotvený v zemi. Jaké poznání na mne dub pře­nesl, aniž si to uvědomil! Začínám tu novou lidskou školu více chápat... (Jdeme na to? Zopakujeme si to? Tohle mám nejraději.)
Zamihotal jsem. (No, nevím. Možná bychom se měli...)
BB mě přerušuje (Toto jsme vymysleli my. Sami. Když se ti to nebude zdát, dej mi znamení a rychle skočíme.)
Neochotně se zaměřuji a skáču.
BLIK!
Ležím na měkkém a silném travnatém koberci. Ležím na boku... ot­vírám oči... kolem dokola jsou urostlé stromy, listnaté větve nade mnou vytvářejí baldachýn, kterým místy proniká sluníčko, mihotavé osvětlení přesně dostačuje... nade mnou stojí urostlý žlutohnědý levhart a pozorně na mě hledí.
(Pojď, Rame... Zahrajeme si!)
Převaluji se, napřimuji a vstávám. Mám čtyři nohy! To je ale stabili­ta a jistota! Hlavu mám vepředu před tělem... teď se musím podívat stranou, abych si prohlédl boky a zadní část těla. Mám lesklou srst... co se to tam vzadu houpe?... ocas, mám ocas... pomýšlím na to, že bych s ním pohnul, a švihám... tam a zpět, tam a zpět. To je něco!... potom ho zvedám a zase pokládám, pak zvedám ještě o něco výš... doléhá ke mně nějaký pach... pachy, pachy, je jich tolik, to jsem nikdy netušil... všechno okamžitě vím a nezáleží na tom, jestli přicházejí z dálky nebo zblízka... můj čich je stejně dokonalý jako můj zrak... a sluch... ohýbám nohy, zatínám drápy... ano! Mám drápy! Cítím se skvěle. Dejte si na mě všichni pozor, jsem tady!... Je to tak povznášející pocit být naživu... na­plno žít, chce se mi běhat, skákat, šplhat...
(Tak do toho!)
Žlutohnědý levhart se mihl mezi stromy a mizí... vyrážím za ním... zrychluji až do trysku... běžím ze všech sil, obratně kličkuji mezi stro­my, hladce se vyhýbám nízkým větvím... strhující proud pachů mi pro­chází čenichem, všechny je prověřuji... oči a uši registrují, posuzují stovky vjemů, všechny jsou povědomé... před námi je starý, suchý strom, žlutohnědý levhart vyskakuje na něj a běží po jeho kmeni. Dr­žím se za ním v těsném závěsu, opírám se do drápů, vyskakuji nahoru, zachytávám se drápy. Čeká na mne, uvolněně sedí na silné větvi... jed­ním skokem jsem u něho a sedám si na zadní... pohodí ocasem... a já odpovídám stejně. (To není špatné, Rame! Na začátečníka...)
Jsem příliš vzrušený na to, abych mu odpověděl. Pamatuji si pocit ohromné síly ve svalech a zpracovávání vnějších podnětů, kterými mě bombardovalo okolí prostřednictvím smyslů... jak si lidé mohou nevší­mat tak hlubokých vjemů?... Málo jsem toho pobral, když ještě jako niž­ší zvíře... nižší?... Pobral jsem toho hodně.
(Musím teď dolů, Rame.)
Žlutohnědý levhart se zvedá, otáčí se a schází ze stromu dolů na zem... schází!... Nikdy by mě nenapadlo, že kočky umí lézt, vždycky přece zůstávaly na zemi... také jsem se napřímil a pomalu sestupuji dolů. Posledních asi osm stop lehce seskakuji.
(Lehni si pod strom, blízko ke kmeni. A potom udělej krátký skok, ale opravdu velice krátký.)
Ulehám do vysoké trávy a s nechutí se natahuji a skáču.
BLIK!
Vznášíme se těsně nad zemí. Dívám se dolů. Pod námi leží ve vyso­ké trávě tělo skvrnitého levharta. Pravidelně oddychuje. Spí. Vedle je ještě jedno tělo, tmavší... v tom jsem před chvilkou dočasně sídlil já.
BB se vedle mě zhoupl. (Líbilo se ti? Líbilo?)
Zachvěl jsem se. (Nádhera!)
(Ještě tady pro tebe máme jeden pokus. Tento vybrala, ona. Je pře­svědčena o tom, že to bude podle tvého gusta. Budeš sám, ale prý si bu­deš umět poradit. Já tě tam jenom doprovodím. Můžeme?)

Byl jsem zvědav, co vybrala Ona. Zaměřuji se skáču...
BLIK!
Vznáším se vysoko nad rozeklaným, zasněženým horským pásmem a vidím stovky mil do všech stran... vidím i na zem, dolů na zem... úžas­ná ostrost vidění... i těch nejmenších detailů... listy na stromech, drob­ná fauna pohybující se po kamenitých úbočích... pohybuji se pomalu, dělám táhlou pohodlnou otočku. Přímé proudění od vrcholku hřebene mi zajišťuje dostatečný vztlak pod křídly... křídla! Otáčím hlavu. Z ra­men se mi klenou od těla široká vykrojená křídla a jemný vánek čechrá moje opeření. Otáčím hlavou doleva a na druhé straně vidím druhé křídlo... letím, vznáším se jako pták, jsem pták... super vznášedlo, které se chová tak, jak si pomyslím. Přerušuji otočku a perutě na nosném konci křídel se na jedné straně sklápějí k zemi, na druhé straně se zve­dají, okamžitě reagují, kormidlují... Snaží se dosáhnout maximálního vztlaku... ano, je to tak, více pod levým křídlem než pod pravým, otoč­ka ke vzestupu, cítím, že vzestup se zrychluje... dosahuje vrcholu, otá­čím se... utahuji otočku, nejvyšší bod vzestupu... koeficient klouzavého letu musí být přibližně 50 : 1... otáčka a vzestup ve spirále, těsnější a rychlejší... dokonale to zvládám... vzduch je řidší... dá se letět rychle­ji... jsem v úžasu, jak vysoko je bod obratu... nos, ne, hlavu více vzhůru, vyšší úhel vzestupu, víc, ach, je to úžasné!... Nikdy bych nevěřil, co zvládne tělo ptáka... A jsem v horní úvrati... jak snadné je opět nabrat rychlost... jééé! Jenom složit křídla a pojďme dolůůů! (Hej, Rame)
Vsadil bych se, že tato křídla, kdybych je pomalu otevřel ve střem­hlavém letu, by mě pěkně nadnesla... uvidíme... zkusíme poněkud rychlejší střemhlavý let...
(Rame, víš, co děláš?)
A je to dost rychlé... nyní současně pootevřít křídla... pomalu... teď zase zpět k tělu... současně ocasní péra mírně vzhůru... ták! Opět vše, jak má být. Rychlost průměrná... co za... ach! Co je to za ptáka! Musí to být kondor... divím se, jak rychlý může být vrabec...

4 komentáře:

  1. Je moc zajímavý, že když jsem tohle četl v textu knížky, zdaleka to na mne nepůsobilo tak, jako tady na blogu. Nojo, co neuměj písmenka, dokáže obraz. Pusť tam Michale ještě tu ... alespoň pro mě ďábelskou sekvenci o Nektaru. A s obrázky pro staříka, co se vrací do dětství. M

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Matěji:
      Ta o Nektaru je dobrá, ale svým obsahem a návazností na zbytek knihy, potažmo dalších dvou dílů trilogie, přesahuje možnosti článku.
      Už toto bude těžko srozumitelné pro někoho, kdo knihu nečetl, protože pojmy jako BLIK!, mihotání, zhoupnutí a další mají svůj význam vzdálený tomu obecnému a jsou vysvětleny v knize. Kdo se nad textem alespoň trochu zamyslí, možná ho to dokope si knihu přečíst celou :-)

      Vymazat
  2. BLIK, blik - tieto "opisy" sa objavujú hodne na istom blogu.
    Cestujem nie často ale nezabudnutelný zážitok mám.-
    Som nad morom, moje telo vodorovne letí, vidím pláže, modř vln, bielu penu príboja, a tuším, že musím späť. Málo času, málo...
    Cestou mínem nádhernú rozložitú stavbu - zámok na vode - exotický. Na věžičkách, cimbuří /tak?/ sedia vtáky. Veľké čierno-biele, niečo ako čierni bociani, alebo skôr okrídlení tučniaci, alebo volavky.
    V tom "sne" si vravím, že sa tu raz vrátim, spoznať vtákov. Priťahuje ma ich majestátnosť, uvážlivosť.
    BLIK, blik - mohli to byť aj kondory ! ? B

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bed,
      závidím Ti to a přeji zároveň. :-)

      Vymazat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.