25. 5. 2013

Povídka - Den jako každý jiný (pokračování)

předcházelo...
"Ty jsi bůh?" lapám po dechu. I když si nyní uvědomuji, že celou dobu nedýchám. Zvláštní. Význam pojmu zvláštní se ale od chvíle, kdy jsem začal padat ze schodů autobusu, hodně změnil. Jak dlouho to už trvá? Vlastně nevím. Nemám pojem o plynutí času. Nikoliv jako obvykle, když někdo řekne, že nevnímá čas. On tady, dá-li se to tak vůbec definovat, není, nicméně mi to připadá normální. Opravdu zvláštní.
"Jsem i nejsem. Myslím ale, že jsou příjemnější místa, kde bychom mohli pokračovat v rozhovoru," a dodává: "Navíc nemám dojem, že je u vás slušné mluvit s ženou z vrchu, i když v tvém případě, jak si tě tak prohlížím, to není tak úplně povýšené," a podává mi s úsměvem ruku.
Najednou to beru jako samozřejmost a nabízenou ruku přijímám, i když nevím jak, protože ta fyzická je stále tam, kde před chvílí - nehybně před mojí hlavou hned vedle té druhé. Způsobem, jaký znám ze sci-fi filmů, se rozděluje na dvě naprosto stejné, přičemž jen jedna mě poslouchá, i když jinak než jsem zvyklý. Pohybuje se ve stejném okamžiku a stejným směrem přesně tak, jak na to pomyslím. Vůbec nečeká, až dám povel svalům! Je to zvláštní, ale líbí se mi to.
Když žena-Bůh uchopí mou, trošku se mi ruka srandovně natahuje a mám pocit, že po chvíli vnímám něco jako tiché lupnutí. Ulevuje se mi. Už se nemusím bát, že si rozbiju hubu. Stojím totiž konečně nohama na zemi. Chci si pro zajímavost okem změřit výšku, v které jsem visel a málem se mi podlamují kolena. Ve stejném místě, kde jsem byl já, visí ve vzduchu další nemehlo, kterého jsem si předtím nevšiml. Něco se mi na něm ale nezdá. Aby ne! To jsem já! Moje tělo! Jak je to možné? Tak přece jen. Jsem mrtvý. A proto mluvím s fešáckým Bohem, který mě nyní bude spravedlivě soudit. Jestlipak si pamatuje, jak jsem z hecu na střední uhodil toho hubeňoura v brýlích, až se skácel do odpadků? Smáli jsme se mu. Jistě, že bude, je to přece Bůh! To nebude příjemný rozhovor.
"Martine, neboj se. Nejsi mrtvý. To ani nelze. A pamatuj, že nikdy nikoho za nic nesoudím, byl bych sám proti sobě."
Najednou se i s mojí rukou ve své protáhne kamsi do nekonečna a hned na to sedíme v trávě na kraji lesa a před námi se svažuje horská rozkvetlá louka až kamsi dolů do mraků v jen tušeném údolí dole. To je nádhera!
"Mám od vás mnoho jmen," plynně navazuje na moje sotva vylíhlé myšlenky. "Sama sebe nikterak nenazývám, protože jméno nepotřebuji. Ta se dávají z důvodu rozmanitosti. Vidím ale, že ti oslovení dělá problémy, proto mě, prosím, pro účely rozhovoru dále oslovuj třeba Evo. Ano?"
Přestávám mít pocity pokorného a ustrašeného zaměstnance. Bůh-žena-Eva díky konkrétnímu jménu mi již nepřijde tak, tak... jak to vyjádřit? Jako Bůh? Ano, dá se to tak říci.
"Jsem ráda, že se uvolňuješ. Budu pokračovat v  tvé předchozí otázce. Záleží na tom, jak se na to podíváš. Žena, s kterou nyní mluvíš, jsem já, takže ano, tato žena - já, je Bůh. Ale zároveň jsem i všechno mimo ní, a to včetně tebe. Nevnímej mě jako konkrétní bytost. Nyní mě vidíš jen proto, abychom spolu mohli mluvit tak, jak jsi zvyklý. Já s tebou totiž hovořím neustále v každý okamžik tvého života, ale ty mě díky své zaneprázdněnosti a výchově nevnímáš. Vidíš před sebou ten malý modrý kvítek? To jsem já. Vzduch, který dýchá tvoje tělo, jsem já. Prasklá žárovka i plíseň na zdi vedle tvé postele jsem já. Jsem vše, jsem ve všem. A jelikož jsem vše a ve všem, jsem i ty. Zkus použít vyhlášenou lidskou logiku. Co ti z toho vyplyne?"
Chvíli přemýšlím a vyhrkuji jedinou logickou věc, co mě napadá. 
"Když ty jsi já, pak já jsem ty. Promiň mi, pokud se budu rouhat, ale vychází mi, že já jsem Bůh."
"Správně, Martine. Z mnoha úhlů pohledu je to přesně tak. A naokraj - lidé se nerouhají proti mně, ale jen a pouze proti sobě. Ty ses však svojí upřímně míněnou odpovědí nerouhal k nikomu. 
Ale jsou i další úhly, kdy to již z tvého současného pohledu není tak přesné. Já jsem sice ty, ale ty jsi fragment boha - mě.
při výběru vhodného obrázku koláče autor prožíval muka
Představ si mne jako babiččin koláč. Jsi jeden díl tohoto rozporcovaného koláče. Muž v autobuse, co vystupuje ze dveří hned vedle tebe, je další díl koláče. Každý z dílů tvoří celek, ale sám o sobě není celkem, byť se skládá ze stejných či částečně stejných ingrediencí jako koláč. Jsou v mnoha ohledech stejné, mají mnoho společného, ale zároveň se i liší, například hmotností, náplní či umístěním na talíři. Jak vidíš díly koláče jsou stejné a přitom je každý jedinečný a pouze všechny dohromady tvoří koláč. Stačí, aby jeden chyběl, nebo měl kaz a koláč jako celek nebude nic jiného než koláč s kazem. Nemám Záměr být koláčem s kazem. Proto pokud je někde zdání kazu některých dílků, je to sebeklam dílků, které toto zdání vytvářejí. Vím moc dobře, že ti od babičky nejvíce chutnal ten s tvarohem, mákem a povidly, hezky rozdělený na šest dílků s jednotlivými náplněmi. Vždy jsi chvilku váhal, kterým začít. Nikoliv z důvodu, že by jeden byl méně chutný než ostatní, byl s kazem, ale protože všechny byly stejně dobré. Nemohl sis vybrat, nechtěl jsi některý upřednostnit. Stejně jako v babiččině koláči tak i v tom našem pomyslném není lepších ani horších dílků. Všechny tvoří tvaroho-makovo-povidlový koláč. Bez makových částí by již nebyl kompletní. Z mého pohledu není ani výsadou ani trestem být tvarohovým či jiným dílkem. Vždyť já sám jsem přec oním koláčem."
"Evo, při vašich slovech mám zvláštní pocit, něco jako při deja-vu. Už, už mi v hlavě (mám vůbec hlavu?) chce svitnout ve smyslu - ano, již si vzpomínám, kde jsem to zažil. Ale nakonec zůstává jen u pocitu. Co to znamená?"
"Martine, toto je přátelský rozhovor, zanech proto prosím, formalit a tykej mi. Koneckonců v jistých ohledech přeci mluvíš sám se sebou.
Znamená to, že si jedna tvoje část, dodnes opomíjená a odstrkovaná do kouta, ví a vzpomíná, že je dílkem koláče. Neboj, v ten správný čas si vzpomeneš - na vše - na mě. Ale myslím, že tě trápí jiná otázka. Otázka, díky které jsem se rozhodla pro z tvého pohledu osobní setkání. Stále tě zajímá odpověď?"
pokračování...

2 komentáře:

  1. Jo,
    ale ten první díl byl sevřenější. A jeho účinek měl větší páru. Ale třeba to bylo tím překvapením. Ale když přibrzdíš a nebudeš dávat každej den pokračování, budem i my mít víc prostoru to zažít. Matěj

    OdpovědětVymazat
  2. Prvý je prvý - prvá je prvá , hovorí sa o láske.
    Tento diel je nie toľko briskný, lebo ho porovnávame ku prvému. V podstate vieme , že tak nejako sa vyvinie.
    Ako vlny ide príbeh, vrcholek, dolek a niečo medzi..
    Idem na to medzi či na tú medzu ? Tak, a lám si hlavu Matěji čo je to tá medza ... ?-))
    B

    OdpovědětVymazat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.