19. 5. 2013

Falešná úcta?

Včera jsem si vyslechl hlášení hrdé maminky, která seznamovala své okolí s činem své pětileté dcery. Cestou na návštěvu se zastavily na hřbitově, aby zkontrolovaly stav hrobu prarodičů. Dcera sama od sebe utrhla pár květin a položila je dle vzoru okolních na hrob prababičky, kterou v životě nepoznala, neviděla a dost možná ji neviděla ani na fotografiích.
Tak jsem si položil otázku, co to celé znamená? Možná se někoho dotknu, mnohé pohorším a dostanu nálepku necita. Podle mne je to zcela typická ukázka učení dítěte přetvářkám, nebo ještě hůř - dělání z dítěte cvičenou opičku. Je možné mít opravdovou úctu k někomu, koho jsem neznal? Myslím si, že nikoliv. Maximálně si mohu úctu vsugerovat díky lidem, kteří daného člověka znali a měli ho v úctě. Jenže jak mohu vědět, že ho ctí za něco, zač bych to samé dělal i já? Jsou přece na Zemi i místa, kde jsou uctíváni vrazi-sebevrazi, kteří s sebou vzali záměrně mnoho dalších nevinných lidí. Samozřejmě toto je můj úhel pohledu. A z toho mě pochopitelně vyplývá, že úcta je vztah k člověku, kterou jsem si k němu vytvořil díky osobnímu poznání, prožitkům, společným okamžikům a zakládá se na společných osobních hodnotách. Zároveň netvrdím, že si neznámý člověk úctu nezaslouží, ale tato úcta vychází, z jak bych to nazval - z davového efektu. A ten je, ať se to vezme z jakékoliv strany, manipulace. Vědomá nebo nevědomá, vedená zvenčí (druhými) nebo zevnitř, kdy si úctu vytváříme bez osobní zkušenosti.
Další pohled na věc mě přiměl podívat se sám na sebe. Od mala jsem nesnášel pohřby, hřbitovy a vůbec vše, co se odchodu známého člověka ze života týká. Nikoliv z důvodu smrti samotné, ale že mi to celé připadá jako obrovská přetvářka, kdy pozůstalí světu dokazují, že jim ztracená osoba nebyla lhostejná. Nic na tom nemění fakt, že za doby života je v mnoha případech vůbec nenapadlo úctu danému člověku prokazovat. Klidně i třemi jednoduchými slovíčky - vážím si tě/vás. Kdo tento blog alespoň v rychlosti prolétl, ví, že pro mě život smrtí nekončí. A z toho pro mě vyplývá, že bytost, která nás jednou opustí, je ve stavu, kdy vidí věci již z nadhledu - bez strachů, obav, případně nabubřelého Ega, takže zcela jistě jí o žádnou úctu v podobě závazků určitě nejde. To samé ale nemohu říci o vzpomínkách pozůstalých.  Vzpomínky a ta pravá úcta jsou v "hlavě" - ve Vědomí, nikoliv v čerstvých kytkách na hrobu a zlatým písmem do žuly vyrytých verších. 
Takto projevená úcta a emoce nikdy nebudou falešné. Umíte to také?
Tady jde o emoce - energie, nikoliv o hmotný projev. Možná se mýlím, ale podle mne jsou oba tyto světy spojeny. Jak to myslím? Říká se, že bohatství si do hrobu nevezmeš. Na tom se asi shodneme. Ale co si do hrobu (myšleno do existence po smrti) vzít lze a je to i podstatou všeho tady, jsou vzpomínky a zkušenosti. A nejenom to, emoce lze dané bytosti předávat i po smrti. O tom jsem si jist. Takže můžete svoji úctu manifestovat na hřbitově ošetřováním hrobu, který pro zemřelého již nemá žádný význam, stejně jako doma v kuchyni, na procházce, v práci nebo při řízení auta "pouhým" vzpomínáním a vizualizací (znovupřehráváním) příjemných okamžiků, které jsme s danou bytostí zažili.
Učit však děti tomu, aby kladly věnce na hrob neznámému vojínovi nebo prababičce, kterou neznaly, je učí falešným postojům, zařazování si do osobních žebříčků hodnot nedůležité, aniž by si to uvědomovaly. V ryze materiálně založené společnosti jim to sice určitě pomůže ke kariéře, ale ....

Doplnění: Trochu v textu zapadla pointa, kvůli které jsem to vlastně psal, tak to zkusím jasněji vypíchnout. Stejně jako ve většině případů tu nejde o fyzický výsledek, ale o záměr - emoce, s kterými to či ono činíme.

2 komentáře:

  1. Michale,
    ve všem s tebou naprosto souhlasím, ale...
    V den, kdy tento týden ohlásí kalendář jmeniny mého taťky, půjdu na hřbitov osázet jeho hrob kytičkami, které jsem od jara vypěstovala ze semínek. Není to kvůli lidem, ale je to taková moje pracovní meditace, protože vím, jak měl rád svou zahrádku.
    A pokud tam přidá nějakou za plotem utrženou pampelišku některý z malých potomků, budu to chápat jako úctu k předkům všeobecně. Nemáme třeba něco takového v genech? Ostatně jsme to přece stále my, kdo se vrací ke svým hrobům.
    Takže si myslím, že ne každá kytka na hrobě musí být falešná póza.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vlabi:
      Právě proto jsem napsal, že úctu lze manifestovat různými způsoby, včetně ošetřením hrobu. Je to na každém zvlášť. Nejde o výsledek, ale o záměr, s kterým se to dělá.
      Na druhou stranu vím, že je mnoho lidí, kteří hrob vyšperkují z důvodu, aby je sousedi nepomluvili nebo aby ten jejich byl jednoduše lepší, než ten vedle. A to není zrovna úctyhodný záměr, který není v genech, ale během života uložen v levé hemisféře v lokalitě s nálepkou vypočítavost.

      Vymazat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.