14. 5. 2013

Cesta z Pekla do Nebe

(další pěkná povídka od Miroslava Zelenky)
Autor upozorňuje čtenáře, že následující povídka je čistý výplod jeho fantazie a nikdy, nikde, nijak a s ničím nemá žádnou souvislost. Pokud by někdo ze čtenářů spatřoval v něčem nějaké podobenství, činí tak na vlastní odpovědnost a nebezpečí.

V jednom paralelním vesmíru, na jedné zcela průměrné planetě, ve zcela průměrné sluneční soustavě existovalo (a pravděpodobně stále existuje) jedno zcela průměrné město. V tom městě žili zcela průměrní lidé a vládli mu zcela průměrní vládci. Dlouhodobým vývojem dospělo toto město do stavu civilizace, který nedával příliš velké vyhlídky na dlouhodobou šťastnou budoucnost, a abych se vyhnul zbytečným popisům a přitom čtenáři situaci objasnil co nejvýstižněji, stav byl velmi podobný tomu, jaký je v běžném větším českém městě.
Toto město se jmenovalo Peklo a mnoha jeho obyvatelům se na tomto názvu nezdálo nic divného. Město mělo přibližně 100.000 obyvatel, což ale není vůbec podstatné. Aby nemohly vznikat jakékoliv asociace s čímkoliv a kýmkoliv, jsou v této povídce obyvatelé místo jmen označováni čísly. Zároveň číslo (jméno občana) vyjadřuje i jeho mocenské postavení ve městě. Pro příklad muž se jménem Jedna je nejmocnějším mužem ve městě, což ale neznamená, že je nejvyšším oficiálním představitelem města (obdobně jako v běžném českém městě). Zrovna tak jméno Desettisíc je jménem běžného úředníka, Padesáttisíc jménem běžného dělníka a Stotisíc jménem běžného bezdomovce.

Vzhledem k nepříliš optimistické situaci, nespokojenosti většiny obyvatel a neradostným vyhlídkám, se mimozemšťané z nedaleké sluneční soustavy rozhodli lidem tohoto města pomoci, a proto vybudovali v nevelké vzdálenosti od Pekla na náhorní plošině ve výši 2000 m nad úrovní Pekla nové město, které splňovalo představu velké většiny obyvatel Pekla o šťastném životě. Symbolicky dali novému městu název Nebe a informace o vybudování nového města byla předána oficiálním představitelům Pekla.
Téměř okamžitě byla svolána Tajná rada mocných Pekla, ve které zasedali pánové Jedna až Deset. Jednání předsedal samozřejmě pan Jedna a vyzval starostu města pana Deset, aby sdělil ostatním členům tajné rady informaci o Nebi. Tato informace vyvolala mezi přítomnými zděšení, protože se dalo očekávat, že podstatná část obyvatel by velmi rychle přesídlila do nově postaveného města. Ze všech informací plynulo, že by členové rady v Nebi neměli žádnou moc a v opuštěném Pekle by jim nebyla nic platná. Po dlouhé poradě bylo proto rozhodnuto, že informace o existenci Nebe musí být před obyvateli Pekla přísně utajena.
Utajit informaci o zprávě mimozemšťanů se podařilo, ale samotnou existenci Nebe již nebylo možno tak jednoduše utajit. Někteří zvídaví obyvatelé Pekla na svých výpravách do hor zdálky město uviděli, někteří jiní je zahlédli v čočkách svých dalekohledů a fáma o existenci jakéhosi krásného města na náhorní plošině se začala mezi obyvateli šířit zejména díky vyspělé počítačové síti, která měla příznačné jméno Peklonet.
Tato situace nemohla uniknout pozornosti členů Tajné rady a tak bylo opět svoláno její jednání. Výsledkem porady byl úkol pro pána Tři a Čtyři, kteří vlastnili všechna pekelná média, aby rozpoutali mediální desinformační kampaň. A tak během krátké doby všechna média šířila zprávy označující lidi, kteří se snažili ostatní informovat o existenci Nebe, za blázny a podvodníky, protože už po mnohá staletí je neotřesitelným a mnohokrát vědecky ověřeným faktem, že na náhorní plošině jižně od města nikdy žádné město nebylo.
Vzhledem k tomu, že přes veškerou tuto mediální manipulaci si stále více lidí kupovalo dalekohledy a pozorovalo náhorní plošinu a stále více lidí se vydávalo na toulky z města směrem na jih, snahy o desinformace přitvrdily. Výsledek je možno ukázat na příkladě.
Běžná situace v průměrné rodině například úředníka (zaměstnáním, tělem i duší) pana Patnácttisícpětset pak vypadala následovně. Hlava rodiny peskuje svého syna, který nemůže odtrhnout oči od dalekohledu mířícího jižním směrem: „Tak už sakra nech toho koukání do dalekohledu a běž se věnovat něčemu užitečnému. Kolikrát jsem ti už říkal, že se prokázalo, že tam žádné město není. Že se jednalo o recesi dvou důchodců, kteří tam postavili jakési kulisy, které vypadají jako město. A nechci k tomu slyšet žádné přihlouplé otázky, jak tam ty kulisy po horských stezkách dostali. Vše bylo jasně logicky v novinách vysvětleno a oni se v televizi přiznali.“
Zvídavých lidí však stále přibývalo a našli se dokonce i tací, kteří se po horských cestách do Nebe dostali. Mnozí se pak vraceli a vyprávěli své osobní zkušenosti. Nejčastěji se jednalo o ženy, které nepodléhaly logickým argumentům médií a věřily své intuici. Tito lidé se pak snažili přesvědčit své partnery a další blízké, aby je do Nebe následovali. Bylo zajímavé, kolik lidí v té době odmítalo hlavu jen pozvednout a podívat se jižním směrem, protože jejich víra v neexistenci Nebe byla tak silná.
Média byla nucena přicházet se stále novými a pokud možno silnějšími argumenty. Trhákem se stalo strašení, že sice tam možná nějaké domy jsou, ale že jsou postaveny na místě vyhaslé sopky, která se probouzí k životu, a vědci vypočítali, že by měla vybouchnout někdy do tří let, nejpravděpodobněji koncem roku 2012 (v paralelním vesmíru může být čas a tím konkrétní datum téměř shodné s naším – pozn. autora). Tyto vědecké argumenty jsou dokonce podpořeny i dávnými proroctvími primitivních národů na náhorní planině kdysi žijícími. Z toho důvodu nejen, že je absolutní nesmysl přestěhovat se do Nebe, ale dokonce je nutno činit i důležitá opatření proti následkům katastrofického výbuchu. Takovýmito následky mohou býti nebývalá oteplení nebo ochlazení, takže je nutno se zabezpečit proti všemu. I přes všechna opatření je prý však pravděpodobné, že část obyvatel Pekla katastrofu nepřežije.
V kinech se začaly objevovat filmy, ve kterých byli mimozemšťané popisováni většinou jako krvelačné a dobyvačné obludy, jejichž jediným cílem je ovládnout obyvatele Pekla a v lepším případě je zotročit. V horším jim měli sloužit jako zdroj potravy. Před záhubou Peklo většinou zachránili hrdinové, kteří byli shodou okolností vždy něčím podobní pánům Jedna až Dvacet.
Rovněž byl vydán zákaz prodeje dalekohledů a posléze i zákaz jejich používání, protože vědci prokázali, že dlouhodobé používání dalekohledů má zhoubný vliv nejen na zdravotní stav zraku, ale i na celkovou psychiku obyvatel Pekla. Pekelná farmaceutická firma dokonce vyvinula lék proti závislosti na dalekohledu. Lékaři posléze nedoporučovali ani pohlížení jižním směrem, které mohlo rovněž negativně ovlivňovat zdraví a psychiku lidí.
Jakákoliv víra v možnost existence Nebe byla prohlášena za nebezpečnou duševní chorobu a s věřícími bylo podle toho zacházeno.
Tak, jak už to bývá, když je pravda na dosah, stále více lidí začínalo věřit v existenci Nebe a lidé začínali trénovat horolezecké výstupy a ti, co měli pocit, že jsou již dostatečně trénovaní, Peklo opouštěli. Někteří se vraceli, protože jim došli síly před cílem. Jiní se vraceli, protože považovali za svou povinnost vůči svým blízkým či ostatním obyvatelům Pekla sdělit pravdu.
Přes všechna opatření a manipulace médií se situace začala měnit ve prospěch víry v Nebe, a tak se opět sešla Tajná rada Pekla. Překvapivě se na jednání nedostavil pan Sedm, který dříve patřil k nejpracovitějším a nejspolehlivějším. Informaci o něm podával pan Osm, který se těšil na postup v hierarchii Pekla: „Pan Sedm ohlásil, že odjíždí na delší dovolenou s rodinou a nesdělil kam. Zajímavé je, že podle dobře informovaných zdrojů jeho uhádaná hysterická manželka zůstala doma a naopak jeho velmi hezká a sympatická sekretářka již dlouho nebyla viděna v kanceláři. Rovněž byl pan Sedm údajně viděn, jak v pohorkách trénuje běh do dlouhých kopců.“ Pan Jedna se zachmuřil, ale po delší odmlce prohlásil: „Dobře, chtějí do Nebe, tak jim tam pomůžeme.“ A seznámil přítomné s novým plánem, s jehož realizací však již sám dříve započal.
Během relativně krátké doby od této schůze se začaly po celém městě objevovat na ulicích a křižovatkách směrové ukazatele s nápisem „Nebe“. Sice nevedly na jih, ale to se zdálo celkem pochopitelné, protože ne vždy nejkratší cesty jsou ty nejrychlejší. Některým obyvatelům Pekla to sice přišlo podezřelé, když média tvrdí, že Nebe neexistuje, ale přesto se našlo mnoho lidí, kteří se buď ze zvědavosti či s vážným úmyslem vydali směrem dle ukazatelů. A skutečně nedaleko za městem se objevilo mnoho vstupních bran s velkými nápisy „Cesta do Nebe“. Vybrat si mohl každý dle svého přání a možností. Bran se objevilo překvapivě mnoho, a proto se zmíním pouze o těch nejzajímavějších. Většinou kromě hlavního nápisu „Cesta do nebe“ byly uvedeny i další bližší údaje pro snazší výběr.
První brána byla označena „Nejrychlejší cesta“. Zajímavé je, že příchozí, tedy spíše přijíždějící nezarazilo, že cesta je asfaltová, široká pro 4 auta a vede poměrně prudce z kopce. Mnozí si ji vybrali a uvítali, že mohou jet se svými těžce naloženými auty (někteří s přívěsem) dokonce i zadarmo na neutrál. Když však po několika kilometrech zjistili, že cesta je slepá, jen s obtížemi se obraceli a vraceli proti proudu mnoha dalších aut, která se stále valila s kopce.
Druhá brána byla označena „Kosmodrom – odlet létajícím talířem do Nebe každou sudou hodinu“. To přilákalo rovněž velké množství lidí. Jejich oči se většinou rozzářily, když po poměrně krátké jízdě (zcela výjimečně i chůzi) skutečně viděli něco, co dle jejich představ odpovídalo kosmodromu a také velký létající talíř. Horší bylo, když se seznámili s podmínkami. Každý účastník letu včetně dětí nad 3 roky se musel napřed účastnit vstupního školení „Nástup, let a výstup z létajícího talíře“. Částka za školení se pohybovala od 30 do 50 tisíc korun (jedná se o ekvivalent pekelné měny v Kč). To mnozí neměli, a tak se zklamaně vrátili, nebo šli hledat jinou cestu. Někteří uvedenou částku bez problému dali dohromady. Ti pak podstoupili velmi dlouhé a důkladné školení s použitím všech možných technických prostředků zasahujících i do vědomí a podvědomí školených, tak, aby informace pronikající do mozku byly důkladně uloženy. Tito lidé se pak vraceli s tím, že absolvovali cestu do Nebe létajícím talířem, ale že se vrátili, protože to tam prý je horší než v Pekle.
Třetí brána, která k překvapení mnoha a dokonce i jejich tvůrců, přilákala rovněž nemalý počet lidí, měla podnápis „Krev, pot a slzy“. Vedla do těžkého kopce, spíše se jednalo o horolezecký výstup. I v tomto případě bylo zajímavé, že zájemce o tuto cestu neodrazovalo, že vede zcela na sever. Možná, že další nápis „Jen utrpení je cesta vzhůru“ je utvrzoval ve správnosti jejich rozhodnutí. I tito poutníci se vraceli neúspěšně. Většinou s přesvědčením, které bylo podporováno i těmi, kteří u brány vybírali menší mýtné, že ještě nejsou dost připraveni a musejí ještě více dřít a trpět.
Několik dalších bran mělo pod hlavním nadpisem upozornění, že se jedná o jedinou správnou cestu s tím, že ostatní cesty do Nebe nevedou. Některé z těchto cest dokonce i stoupaly vzhůru a stáčely se k jihu. Lišily se většinou tím, kdo byl garantem správnosti cesty. Různých garantů bylo mnoho. Mimozemšťané, vysoké duchovní bytosti, archandělé, mesiáš, stvořitelé vesmíru či dokonce sám Stvořitel Všehomíra. Každý si mohl vybrat dle své víry nebo založení. Možné je, že některé cesty skutečně končily i v Nebi, ale kromě vlastních tvůrců a propagátorů těchto cest to nemohl nikdo potvrdit, protože se žádný očitý svědek nevrátil.
Mnozí z těch, kteří se zklamaně vrátili do Pekla, všem oznamovali, že s Nebem je to pěkný podvod a odrazovali tak ostatní. Ti zlomyslnější je naopak posílali do těch samých bran, kde oni sami ztroskotali.
Tato taktika Tajné rady se ukázala jako nejúčinnější, protože dokázala odvrátit či odklonit od cesty do Nebe dost velkou část těch, kteří o ni projevili zájem. Přesto stále více lidí nacházelo svoji cestu do Nebe, která je tam skutečně dovedla. Mimozemšťané situaci nijak neovlivňovali a nechávali zcela svobodnou volbu každému, zda zůstane v Pekle nebo přijde do Nebe. Pouze ti, kterým se podařilo Nebe dosáhnout, byli informováni o skutečném stavu věcí.
Ne všichni, kteří se vydali správným směrem, však měli cestu lehkou. Přes varování průvodců, kteří jim vysvětlovali cestu a způsob fungování Nebe, se snažili do svých baťohů nacpat co nejvíce zlata a jiných obdobně velmi „potřebných“ věcí. Marné bylo vysvětlování zkušených, že tyto věci nemají v Nebi absolutně žádný význam. Tito lidé nedokázali pochopit, že jediné, co je v Nebi znakem hodnoty člověka, je jeho prospěšnost pro ostatní. A už vůbec nechápali, že takovou prospěšností může být schopnost milovat.
A tak se někteří vraceli, protože se svými batohy obtěžkanými důležitými zbytečnostmi nedokázali překonat obtížnost stoupání a přitom nebyli schopni se rozloučit s věcmi, na kterých tak lpěli. Mnozí však pochopili a kolem cest se válelo mnoho odhozených věcí včetně zlata a jiných věcí „trvalé“ hodnoty. Tyto věci si zase mnozí další naložili, aby je o kus dále také odhodili. Ale našli se i tací, kterým ke štěstí stačilo, že našli odhozené věci a s pocitem úspěchu se s nimi vrátili do Pekla.
Ani všechny další pokusy mocných Pekla včetně strašení různými nemocemi, krizemi, katastrofami, válkou nebo mimozemšťany nedokázaly odradit velkou část lidí, aby pozvolna odcházela do Nebe, na cestu se připravovala, nebo byla rozhodnuta do Nebe odejít. Proto nově svolaná Tajná rada mocných Pekla byla očekávána s mimořádným zájmem všech, kteří o ní byli oficiálně či neoficiálně informováni. Rada se sešla v plném počtu, i když oproti minulému jednání byla doplněna o tři nově kooptované členy.
Jednání opět zahájil její předseda pan Jedna: „Vážení pánové, sešli jsme se tu vzhledem k zcela vážné situaci a k posledním důležitým informacím. Tou nejdůležitější informací je zpráva našeho dešifrovacího oddělení, kterému se konečně podařilo dešifrovat závěrečnou část poselství mimozemšťanů. Tedy přesněji řečeno ukázalo se, že se vlastně o šifru nejedná. Takže tato informace zni – dne 21.12.2012 budou cesty do Nebe uzavřeny. Tím bych pro dnes skončil a předal řízení dalšího jednání pánovi Dva. Omlouvám se, ale máme s manželkou dnes lístky do divadla a tak musím odejít o něco dříve.“
Po té udivení členové rady sledovali pána Jedna, jak obléká větrovku, nasazuje si batoh a odchází. Ti všímavější ještě stačili postřehnout, že má horolezeckou obuv.
Na závěr tohoto příběhu si jen tak pro dokreslení situace dovoluji přidat ještě malou epizodu, která se přihodila pánovi Jedna při odchodu z rady. V předpokoji se k němu přitočil pan Stopadesát dozírající na klid a bezpečnost rady s prosbou: „Pane Jedna, byl byste tak laskav a poradil mně, jak se nejlépe dostanu ke kosmodromu létajících talířů? Dostala se ke mně informace, že prý těch 50 tisíc za školení je jen fáma. Že prý ve skutečnosti tam mimozemšťani dělají nějaké vstupní testy a školení, což chápu. Do Nebe přece nemůže každý. Já jsem channeloval s mimozemšťany a oni mi sdělili, že v mém případě to prý bude krátký.“ Pan Jedna se na něj s náznakem soucitu podíval a zeptal se: „Položil jste jim otázku, co tím mysleli, že to bude ve vašem případě krátké?“ Pan Stopadesát se udiveně zarazil a zmohl se jen na jediné slovo: „Ne“ a pan Jedna bez dalšího odešel.Tak, jak to dělají mnozí autoři, když nevědí co dál a tváří se, že je vhodné ponechat prostor i čtenářově fantazii, tak činím i já a povídku končím. Kromě toho se omlouvám, protože pospíchám. Jdeme totiž s manželkou do divadla J.

zdroj:



Žádné komentáře:

Okomentovat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.