19. 4. 2013

Diagnóza? Psychospirituální krize!


Viděli jste někdy před sebou něco, co tam být nemohlo? A přitom byste dali ruku do ohně, že to, co vidíte, je skutečné?

Jedete autem například po D1, jste unavení, hluboce zamyšlení nebo v pracovním či jiném stresu a najednou se horizont před vámi začne lehce vlnit jako tetelící se vzduch nad rozpálenou střechou. V tom nastalém oparu už rozeznáváte jen rozplizlá koncová světla aut před vámi. Krátce na to spatříte těsně před autem nebo vedle třeba strom vyrůstající přímo z asfaltu, pase se tam stádo jelenů, vyskakuje ryba z vody nebo prostě vidíte krajinu (třeba tropickou), která tam evidentně být nemá. Můžete i vidět silnici, která vede dvojím směrem, a vy nemáte nejmenší tušení, který směr je správný, protože ač se to dá těžko popsat, vidíte dvě reality najednou a obě se zdají stejně skutečné. Navíc se klidně stane, že i když jste účastníkem tohoto okamžiku, tak zjišťujete, že nemáte nejmenší kontrolu nad svým tělem. I když se stále vnímáte ve svém těle, zároveň se cítíte i mimo něj. Nevidíte ho, jako je tomu při mimotělních zážitcích, ale i tak jste mimo něj. Cítíte, jako byste byli dvakrát, na dvou místech zároveň.

Na téma tohoto článku mě přivedla jedna moc príma slečna a vyprávěla mi i o dalších situacích, s nimiž se ona a další lidé setkávají a které mohou potkat i vás a přitom je docela jisté, že nejde o halucinace. Představte si, že pohodlně sedíte venku, užíváte si sluníčka a necháváte volně plynout myšlenky. Ženy by to označily jako relaxaci, chlapi zase, že čumí doblba. Po chvilce si začnete uvědomovat, že strom, na který mimoděk koukáte, je sice stále tentýž, ale přitom se "mění". Zjišťujete, že ho vidíte za všech stran najednou. Jako byste byli koule a strom byl uvnitř vás. A nejenom to: vidíte ho nejenom ze všech stran najednou, ale je možné ho vnímat ze všech myslitelných vzdáleností, zkrátka odevšad. To spolu s tím nese možnost ho vnímat i zevnitř a vidět ho ve všech myslitelných měřítkách.

Takže oč jde? Jde tu prý o "onemocnění", které má své honosné jméno - psychospirituální krize. To asi není to, s čím byste se chtěli chlubit svým známým, co? Jenže paradoxně tu nejde ani o onemocnění a už vůbec o nic, za co byste se měli stydět nebo si z toho dělat těžkou hlavu. Naopak!!!
Někteří z vás již vědí, že se pracovně pohybuji v prostředí se zvířaty, a z toho důvodu se setkávám i s lidmi napojenými na přírodu, což má podle mne hlavní podíl na více či méně častém výskytu na první pohled šílených situací. Když bych tu teď vybalil tzv. "na férovku" všechny situace, s kterými se mi lidé svěřují - a já jim to v drtivé většině případů věřím, protože jdou s vlastní kůží na trh (a taky se tak zpočátku tváří) - pak byste si pravděpodobně museli myslet, že jsem pod vlivem peyotlu nebo něčeho s podobnými účinky a vznáším se na křídlech fantasmagorie. Srdce znalců sci-fi by radostí poskočilo a leckdy by i sám A. Einstein v hrobě nesouhlasně zamručel. Pro pochopení, oč tu podle mne možná jde, bych odkázal na nedávné články tady na blogu o Paměti, Vědomí a okrajově i o Snech

Rozumně uvažující člověk by si řekl, že v takových chvílích nutně musel upadnout do mikrospánku a mít bláznivý sen. Možná, pokud by situace dopadla bez nehody (třeba v případě, že je řidičem, pilotem, chirurgem aj.), by se s tímto snem vytáhnul někde před přáteli jako vtipnou historkou. 
Běžně uvažující člověk by propadl panice, že měl halušky (odborně halucinace) a už by sepisoval závěť, protože je určitě na vině nádor na mozku velký minimálně jako meloun, nebo přicházející nějaký typ demence (demence, to je taky téma, které by stálo za jeden článek, co vy na to?). A tak honem odkázat chalupu, dokud je ještě způsobilý k právním úkonům! Po notářském ověření testamentu s pokleslým výrazem ve tváři navštíví psychiatra a ten, pokud se mu podaří schovat pobavený úsměv, vyřkne diagnózu uvedenou v názvu článku. Jako vědecké vysvětlení vám dá - stres, přepracování a frustraci. Většinou vám na to nasadí lexaurin nebo jiné svinstvo, nebo vám více či méně taktně doporučí, abyste si šli na chvíli lehnout do léčebny.
Jenže jsou tu i lidé, kteří nejsou ani rozumně ani běžně uvažující a začnou pátrat po informacích od dalších lidí s podobnými zážitky, a pak to teprv začíná nabírat na obrátkách. Podle mého názoru tu jde buď o tzv. bilokaci, což je stav bdělého Vědomí, kdy se nachází na dvou místech, nebo ještě lépe řečeno ve dvou prostorech/časoprostorech najednou, a nebo o postupné přesouvání bdělého Vědomí do jiného, s naším paralelně plynoucího prostoru. Jednoduše jiné dimenze.
Když se nebudu zabývat asi většinovým názorem "to je ale zase neuvěřitelná ptákovina", vyvstává tu jasné nebezpečí v případě, že v daný okamžik člověk vykonává nějakou práci, kde může dojít vlivem "nepozornosti" k nějakému průšvihu.
Dalším problémem je, že tyto stavy mohou vznikat nejenom záměrně, ale i spontánně a většinou po prvním takovém zážitku další na sebe nenechá dlouho čekat a frekvence se bude zvyšovat. Proč tomu tak může být, jsem nastínil v článku o paměti, kdy jsem se zmiňoval o částech mozku reagujících na podněty pocházející z nefyzických smyslů. Následujícím z řady problému může být to, že s dalšími a dalšími zážitky se zvětšuje hloubka prožitku, a pokud nezačne takový člověk na sobě intenzivně pracovat, může to skončit nepříjemně (pokud nezasáhnou jiné "bezpečnostní faktory"). Půjde-li o zážitek během řízení auta, je dobré si v co nejkratší době představit, jak vám před auto skáče třeba srna nebo člověk. To by vás mělo katapultovat zpět "do těla" a do hlavy. Ale i tak - prodlevu a vzdálenost, kterou ujedete za jednu-dvě vteřiny třeba na té dálnici, si lze snadno spočítat... 
Daným zážitkům však není třeba se vyhýbat. Naopak. Jen je potřeba se naučit ovládnout situaci a vnímat rozdíly mezi stávající realitou a tou, kterou nám předkládá naše Vědomí. Vždy tam bude například jiné světlo, jiné barvy (kdo prý nezažil, nepochopí), kontury mohou být rozmazané nebo naopak zažijete nezvykle ostré vidění. Zkrátka oproti běžnému "vidění" tam bude rozdíl. Rozdíly budou dle mne způsobeny tím, že všechny reality se vlastně nacházejí na jednom "místě", což je umožněno tím, že se liší řekněme jiným vibračním složením či fázovým posunem a proto je nutný i odlišný způsob vidění, který zapříčiní rozdíly. Stejně jako uvidíte okolí jinak běžnou kamerou a kamerou snímající v infračerveném spektru.
Rád bych tu ještě zmínil, že jsou i u nás rozšířená místa, kde k takovýmto zážitkům může docházet a dochází. Svým zřejmě specificky "zabarveným" energetickým vyzařováním podněcují tzv. změněné stavy vědomí, které tyto situace doprovázejí. Dálnici D1 jsem nezmínil náhodně. Mezi Prahou a Brnem jsou minimálně dvě místa, kde citliví lidé tyto stavy nejenom mohou prožít, ale vím o jednom člověku, který je tam zažívá pravidelně. Asi by vás nemělo překvapit, že se jedná o místa s vysokým počtem dopravních nehod.
Nejde jen o místa, ale i o momentální rozpoložení člověka. Velmi významným faktorem je únava a jak já tomu říkám - zapnutí autopilota, kdy vykonáváte obvyklou činnost automaticky, aniž byste nad tím přemýšleli, a v myšlenkách jste přitom někde jinde.
Možná se to týká vás. Možná je to problém vašich nejbližších známých. Možná o tom u nich ani nevíte, protože se to bojí komukoliv říci, což je koneckonců záměrem dnešního vedení civilizace. Avšak zveřejnění těchto informací může někomu pomoci, a to i od nemalých problémů, které mohou dohnat buď k Chocholouškovi, anebo odvrátit například fatální nehodu.

Nic nemusí být takové, jak se zdá, protože správný obraz lze získat ze správného pohledu.

1 komentář:

  1. No,
    u mně je to malinko jinak. Protože mimo pár snů, který předjímaly to, co mě pak "možna" jenom trochu jinak potklo, jsem Tebou popisovaný zkušenosti neudělal. Nebo je už zapoměl. Ale mám čím dál větší pocit, že některý stavy, zážitky a situace, který se ve svejch textech snažím popsat, tedy nějaký dění, pak pro mně začíná bejt zkušeností a to velice podobnou tomu o čem Ty v článku píšeš. A dost často se pak přistihnu a to nejenom v soukromí, ale i po svejch čteních, když se povídá a debatuje, že najednou jsem Matěj, pak Jirka, žena, mula Františka, zase Jirka a třeba pes Cvrček. Dost často krajina a i samo leknutí, což všechno vnímám jako veskrze moc zajímavou realitu. Ve který chvílema nevím, jaký zrovna používám tělo, situaci, nebo pocit. Psychiatr by se určitě zaradoval, podal by mi ruku a řekl třeba ... výborně pane pes! Matěj

    OdpovědětVymazat

Podepsat se není povinnost, ale projev úcty k druhým.